Občas mi některé situace v domově pro seniory přijdou hořkosladké.
Kdysi jsme přijali pána, kterému bylo 100 let a žádal o umístění k nám, protože už byl slabý a nezvládal se o sebe postarat. Říkal, že každý den chodil nakupovat, uklízel si, ale prostě síly došly a on chce ještě nějaký ten pátek pobýt na tomto světě.
Když se k nám nastěhoval, chodily za námi jeho děti, které v podstatě dobíhaly důchodový věk. Dcera s tatínkem každý den cvičila na balkoně nebo uvnitř pokoje, dožadovala se pravidelného pohybu a pomoci v domácích pracích.
Snažila jsem jí vysvětlit, že tatínek se v tomto věku už do cvičení nehrne a na cvičící návštěvu se fakt netěší, že děti nechce urazit, a že by na to měly brát ohled.
Jednou takhle v obývacím pokoji sedí daný pán a dívá se na nějaký sportovní přenos. Dcera stojí nad tatínkem a požaduje odchod od televize a cvičení. „Tatínku, rozhýbeme se, trošku prokrvíme svaly, na televizi se nedívej, to je k ničemu,“ říká dcera odhodlaně.
Tatínek chvíli dělá, že neslyší… A když dcera zvyšuje razanci a povzbuzuje tatínka citoslovci „šup, šup,“ najednou se nadechne a se špetkou štiplavosti, ale tak trochu jako kdyby mluvil ke svým rodičům, a nikoliv ke své dceři, říká trucovitě: „Je mi 100 a už si můžu dělat, co chci! Chci si žít po svém a teď se dívám na televizi!“
Konec diskuse.
Dcera pochopila. Tiše odešla.
Tatínek? Pokračoval ve sledování přenosu s majestátem krále, který si právě zrušil ranní poradu.
A já? Já jsem na něj byla tak trochu hrdá…
Foto: depositphotos.com
