Strategie přežití při velkém nákupu s dětmi v supermarketu
Tak, jako většina lidí dostává kopřivku, kdykoli si vzpomenou na finančák, nebo na plánovanou návštěvu tchyně, mě se dělá nevolno, když se začne blížit okamžik, kdy musím vyřknout větu: „Je potřeba udělat velký nákup.“ Představa slalomu mezi regály mě nijak zvlášť netankovala ani v bezdětném stavu, ale s dítětem na hrbu získala zcela nový rozměr.
Už jeďte!
Opět nastal den, kdy naše domácnost dospěla do stádia, kdy chybí všechny základní potraviny, a můžeme si tudíž vybrat, jestli si dáme čočku s hořčicí, nebo ananasový kompot s kypřícím práškem a grilovacím kořením. Oznamuji svým mužům, že je naprosto nezbytné vydat se na velký nákup, což má za následek obvyklou reakci: Jeden se tváří, že neslyší a druhý nasazuje maximálně otrávený výraz. Jen jeden si ale dovolí zaječet: „Ne! Nechci! Nejedu!“
Už mě skutečně nebaví diskutovat o každé větě a dospívám k názoru, že nastal čas na malou strategickou lest: „Dobře, tak tě tady necháme samotného!“ Dítě o této variantě přemítá zhruba půl sekundy: „Tak jo! Ahoj!“ Tenhle vývoj situace jsem neočekávala a začínám lehce vydírat: „Ale budeš tady úplně sám!
Nebudeš se tu bát? Nebude ti tu smutno?“ „Ne! Už jeďte!“ Očividně jsem porodila otrlejšího tvora, než jsem se domnívala – a hlavně jsem vystřílela svou munici předčasně. Na scénu nastupuje opět hrubé násilí (k čertu se všemi předsevzetími!): „Prostě pojedeš s námi a hotovo!“ Záměrně volím takový tón hlasu, aby bylo jasné, že ho na ten nákup dotáhnu, i kdyby to mělo být na vodítku a s náhubkem. Kuba si jen trpce povzdychne nad svým těžkým osudem a k autu se táhne neochotně a pomalu jako tejden do výplaty.
Parkoviště u marketu je přecpané úměrně tomu, že je víkend a venku prší. Místa pro rodiny s dětmi jsou pochopitelně obsazená nízkými sporťáky s protekční poznávačkou a kufrem, do kterého se vejdou zhruba tak dvě kolečka od kočáru a čtyři pleny. Nejzazší a nejvzdálenější kout parkoviště to jistí. Kuba vyjadřuje přání uspořádat na parkovišti běžecké závody (samozřejmě v ideálním pořadí: šampión, jeho otec a na chvostě matka-brzda). Když si dovolím namítnout, že pobíhání mezi projíždějícími auty není ta nejsmysluplnější kratochvíle, čelím další úmorné diskusi na téma: Jak je pro génia těžké trávit veškerý svůj čas s rodiči podprůměrné inteligence.
Autíčko se záchodovou štětkou
Junior pádí k nákupním vozíkům v naději, že se mu podaří urvat ten ve tvaru autíčka. Smůla. Všechna autíčka jsou na place. Nastupuje další diplomatické vyjednávání, tentokrát ve stylu: „Tak se posadíš do vozíku. Stejně je autíčko jen pro malé děti a ty už jsi velký kluk.“ Naše dítě není ale žádný pitomec a základní manipulační metody svých rodičů má už dávno zmáknuté. Tvrdohlavě opakuje, že chce autíčko, a nepřipouští další diskusi. V zoufalství slibuji, že autíčko vyrobíme i z obyčejného vozíku, takže s dítětem zapasovaným do toho drátěného šuplíčku nákupního vozíku míříme nejdřív do oddělení domácích potřeb. Hážu juniorovi umělohmotný talíř, který nahradí volant, a místo řadící páky plastovou štětku na záchod. Tak a teď už snad můžeme nakupovat to, co skutečně potřebujeme. Ještě, že jsem tak kreativní matka.
Kuba ale zdaleka ještě není s vytvořenou iluzí autíčka spokojen. Zatímco vášnivě otáčí talířem a rve za záchodovou štětku, Lukáš musí vrčením napodobovat zvuk závodního auta a já tupě klušu vedle jedoucího vozíku. Každý soudný člověk musí uznat, že za takových podmínek je naprosto vyloučené soustředit se na to, jestli jste chtěli koupit deset rohlíků, nebo zubní pastu. Někteří zákazníci na nás hledí udiveně, jiní soucitně (ostatně podle toho se celkem spolehlivě pozná, jestli mají vlastní děti, či nikoli).
Úprk mezi regály
Náš nákup má poměrně monotónní průběh. Zatímco já se snažím házet do vozíku věci, které potřebujeme, Kuba mi zdatně sekunduje tím, že tam mrská nazdařbůh předměty, na které ze svého místa na bidýlku dosáhne. Úkolem rodičů je včas tyto vetřelce odhalit a vrátit je do regálu – a pokud možno přitom nechat ve vozíku to, co potřebujeme pro přežití následujících dnů. Při průjezdu uličkou s čaji najednou Kuba nečekaně vymrští ruku a smete dobrého půldruhého metru vyskládaných krabiček. Jako správní rodiče mazáci jsme štěstím bez sebe, že to neprovedl, řekněme, u jogurtů. Jako stále nepoučitelní rodiče se dopouštíme té školácké chyby, že během sbírání ovocných čajů podlehneme dětskému kňourání a vyndáme Kubu z jeho drátěného vězení. Všimli jste si někdy, že i úplně mrňavé dítě umí utíkat rychleji než králík?
Bleskově mizí v přilehlé uličce, odkud se vzápětí ozve vyjeknutí důchodkyně, kterou při svém úprku nabral. Pouštíme se do jeho stíhání, ale už je pryč. Připomíná to scénu z béčkové komedie devadesátých let: A pronásleduje B, ten zmizí za rohem a než tam A doběhne, po B už není ani vidu, ani slechu. Zmateně se rozhlížíme kolem dokola, ale kromě přepravek s ovocem a zeleninou a několika dospělých zákazníků nevidíme vůbec nic. Jakmile popadnu dech a opět se mi dokrví mozek, začnou mi vířit hlavou katastrofické scénáře. V barvách si maluji úchyla, který si našeho chlapečka strká do připraveného pytle a odnáší ho pryč (neptejte se mě, jak by to zvládl za tu milisekundu, a co by za denního provozu uprostřed supermarketu dělal s pytlem).
Lukáš je naštěstí z naší dvojice ten rozumnější, logičtější a životaschopnější, takže se sehne, prozkoumá plochu z podhledu a objevuje naše zlatíčko schované pod policí s pomeranči. Blbý je, že nechce za žádnou cenu vylézt a my tam pro něj nedosáhneme. Nejdřív přemlouváme, pak vyhrožujeme a posléze se uchylujeme ke starému dobrému uplácení. Dítě se uvoluje vylézt ven za cenu dvou lízátek, jedné čokoládové tyčinky a výhledově možná i citrónové zmrzliny. Při výlezu se praští hlavou o přepravku a následný jekot naší pošramocenou zákaznickou image nijak nevylepší. Raději si ani nepředstavuji, jak se musí bavit ti, co sledují zákazníky průmyslovými kamerami.
“Natlučeš si kokos!”
Lukáš tlačí vozík a já svírám Kubovu ruku, abych předešla dalšímu útěku – protože dítě razantně odmítá nastoupit zpátky do drátěného šuplíčku. V další uličce stojí na mobilních schůdkách prodavačka a aranžuje cosi v horní části regálu. Dopouštíme se další chyby tím, že se zastavujeme, abychom přihodili do vozíku špagety (zkušení rodiče dobře ví, že při nákupu se nesmí nikdy, nikdy, nikdy zastavit, jinak hrozí velká pravděpodobnost společensky nepřijatelné situace). Kuba se zaujatě dívá na balancující prodavačku, pak zacloumá schůdky a ostře jí pokárá: „Počkej, ty spadneš, natlučeš si kokos a budeš bulet!“
Zahajujeme kvapný ústup k pokladně. Samozřejmě ne všechny vetřelce ve vozíku se nám podařilo odhalit, takže kromě plastového talíře (vyvedeného v ostře zelené) a záchodové štětky platíme i šest sojových tyčinek (všichni svorně nenávidíme sóju), kosový ořech, konzervu lunchmeatu a balení XXL menstruačních vložek. Příště je radši pošlu, ať k obědu uloví něco v lese.
Zdroj foto:Pixabay.com
