Myslím, že prenatální vývoj je dodnes, co do posouzení stavu psychické odolnosti jedince v dospělosti stále ještě velmi podceňován. Vliv pohody maminky v tomto dlouhém období se přímo úměrně podepisuje na pohodě dítěte a později dospělého člověka. Tedy aspoň na našem čtyřčlenném populačním vzorku mohu toto tvrzení potvrdit.
Po dlouhých pěti letech, kdy se nám nedařilo spontánně počít, kdy jsme vyzkoušeli vše možné, ale i to úplně nemožné. Po třech pokusech IVF, hromadě probrečených kapesníčků, ještě větší hromadě sebeobviňování a výčitek jsme se zkrátka s mým mužem smířili s tím, že ty naše děti, z Modré planety, k nám z nějakého důvodu nechtějí, nebo možná nemůžou… Čert ví. A že to celé ,,snažení se” přestaneme hrotit a prostě konečně necháme vše jen tak přirozeně plynout. Je jaro 2011.
Zdá se to jako jednoduchá věc, ale přesedlat ze svých celoživotních představ o velké rodině k tomu, že mi budou po zbytek života muset stačit naše milovaný uslintaný psiska, kočky, králíci a slepičky bylo dost náročné. A tak, abychom zahnali všechny bolavé myšlenky, pořídili jsme si ke dvěma osmdesátikilovým bullmastifkám ještě ctyřicetikilové štěně anglického mastifa. A o zábavu bylo rázem postaráno. Manžel se zase vrhnul do včelaření a to doslova po hlavě. Jednoho dne zavolal Přítel včelař, že už pro nás má oddělky ze včelstev a že si má přijet. A tak jel a tak se učil vše, úplně od začátku, za pochodu. Koncem léta jsme si ještě pořídili dvě koťata, které by jinak byly utraceny a život byl najednou plný všeho.
Někdo by řekl, že to byla jen slabá náplast na bolavé místo, my to ale přijali jako náš budoucí život a přestali čekat na zázrak. Přestali hlídat cyklus, ovulaci, přesné data, zda mám, či nemám zpoždění s menstruací a musím říct, že po těch posledních letech byly tyto měsíce konečně velkou úlevou.
STŘIH
Je podzim 2011 a já se chystám odjet na víkend na Moravu. Huraáa, akce na Moravě s mojí rodinou bývají většinou velice vydařené. Tentokrát to bude tak napůl. První část, z dvoudenního programu nás bohužel vede na pohřeb tetičky. Inu, co se dá dělat, život to zkrátka napsal právě takto.
Ale ještě předtím, tam zahrnul kapitolu o tom, že je mi poslední tři týdny mizerně.
,,Vzali jsme si ty dvě malý zanedbaný koťata, tak jsem od nich zřejmě chytila nějakou kočkovinu.” říkám si. Toxoplasma přebas? Hmm, to už jsem jednou zažila, ok, tak repete.
To moje fakt blbě se táhne nepříjemně dlouho, tak jdu k naší úžasné Mudr.ře a nechávám si po x letech nabrat kompletní rozbor krve. V pátek před odjezdem na Moravu volám pro výsledky odběrů.
,, Marie, vše je ve pořádku, krevní obraz jako z učebnice, výsledky hormonů, ledviny, játra, prostě vše, jste úplně zdravá a taky úplně těhotná.”
Raz, dva, tři, čtyři, pět, nádech, úplně pomalu, ať to nevyplaším…. Slyšela jsem opravdu to, co si myslím, že jsem slyšela? ,, Jak jako těhotná? To bude asi omyl. Víte, my máme s manželem potvrzeno, že spolu mít děti spontánně nemůžeme, tak to jste se asi spletli.”
,,Jméno? Sedí. Příjmení? Sedí. Rok narození? Sedí. Tak velmi gratuluji!!!”
A já děkuji, pokládám telefon a sedám si na židli jako opařená.
Nechápu.
Přemýšlím.
Jak je možné, když nám všichni odborníci a kapacity v ÚPMD Podolí tvrdili, že z medicínského hlediska u nás dvou Není možné přirozeně počít, že jsem teď zřejmě těhotná. Tak co se to teď tady tedy děje? Je to zázrak?
Nechci si to ani na chvíli připustit, ale úplně hluboko se strašně raduji a zároveň bojím.
Komu to říct? Jsem bílá jako stěna…
Místo na oběd s kolegy upaluju do lékárny pro test. A ten vše potvrzuje.
Nádech a výdech, klid, jen klid. Ono se to zkrátka asi skutečně děje. Jen to nevyplašit. První, co chci je, mít vše ještě potvrzeno od gynekologa.
A už je to zase tady, skutečně to potvrzení potřebuji? Nebo zase hrotím? Nebo zase šílím? Nebo zase tlačím?
Tohle je prostě silnější než já a tak odjíždím na Moravu a v sobotu tam ještě před pohřbem absolvuji ultrazvuk, který potvrzuje cca osmý týden těhotenství.
A už mi to zase jede, už mám zase nerva, vyjde to tentokrát? Nevyjde? Co nás teď čeká? Jaktože se to podařilo?
Manžel tuto novinku přijal s velkými rozpaky a spousou otázek. Jak by taky ne, když přece my dva spolu nemůžeme a máme na to i ten papír, to potom člověka napadají různé jiné scénáře, jak se to mohlo stát.
Rozhodli jsme se nikomu zatím nic neříkat, fungujeme jakoby se nic nedělo a snažíme se Tomu nevěnovat, abychom předešli dalšímu případnému zklamání. Týdny ubíhají, vše je v úplném pořádku, podstupuji všechna povinná těhotenská vyšetření, protože bych si netroufla některé z nich zpochybňovat a první tři měsíce si také na doporučení zavádím podpůrné hormonální tablety. Je mi dost zle od žaludku, ale nezvracím a taky bych pořád spala. Ale vyčetla jsem, že, čím víc je mi špatně, tím lepší výhled na udržení těhotenství to je. A tak to vítám. Přijde mi, že celé je to teď nekonečné čekání na každou další měsíční kontrolu, kdy přijde ujištění, že se nic špatného s tím malým zázrakem neděje.
Když mi zrovna v běžných dnech není zle, jsem přešťastná. Pořád pracuji, venčím psiska a strašně se těším. Manžel mi od začátku, co se známe říká, že jsem životní Radovan. Tak teď, v těchto týdnech se radovanuju ještě víc než obvykle, taky aby ne, teď můžu za Dva! Někdy kolem Vánoc už mi moc břicho schovávat nejde, tak to pomalu, a zase s obavami z předčasného radování se nahlas, pouštíme do světa.
Moje švagrová mi naděluje dva těhotenské bederní pásy. V první chvíli si říkám: ,, Ježíš, co blbne, copak neví, že nám to tím může zkazit? Že to celý zakřikne? A pak, copak si myslí, že na sobě chci mít pás s obrázkem dětských nožiček?” Ach jo, kdybych tak tenkrát věděla, že ten pás mi jako jediný kus oblečení vydrží na všechny moje břicha. Protože je to ta úplně nejlepší věc nejen z těhu šatníku. Vynosila jsem ho totiž i v celém mezidobí, mezi těhotenstvími a v obdobě bez nožiček ho nosím do dnes. Tímto se tedy dodatečně omlouvám mé drahé švagrové. ❤️
Počátkem sedmého měsíce se už slušně valím. Je krásné jaro a já už jsem si dovolila nakoupit první věci pro naši holčičku. Pohlaví jsme si nechali říct schválně a moc se nám líbilo to lékařské označení při probíhajícím ultrazvuku.
,,Tak tady vidíme jasné kávové zrno”
Vybíráme kočárek, postýlku a všechny nezbytnosti ze seznamu z internetu.
,,Kdybych tak tenkrát věděla, že všechno, co pro prťouse potřebuji, mám už teď u sebe.”
Součástí příprav na porod u mě také znamenalo návštívit kardiologa, protože jsem od dětství sledována, pro občasné arytmie. Celé ty roky ale nikdo nic neřešil, jednou za rok kontrola a šmitec. V těhotenství se ale moje kardioložka má vyjádřit ke způsobu vedení porodu a tímto odstavcem začíná zápletka a začíná to být napínavé.
,, Byla bych ráda, kdybyste se svojí srdeční vadou byla vyšetřena ve specializované ordinaci v Motole”
Ok, v pohodě, není problém. Tentýž den se objednávám, k pro mě úplně neznámé ,,kapacitě ve svém oboru,, do ordinace, kde se prý běžně čeká až tři měsíce na termín. Jenomže tak dlouho já čekat nemůžu, sestřička mě tedy někam vmáčkne. Mám přijít další týden a mám se prý připravit na čekání.
Jsem tu. Čtvrté patro kliniky pro dospělé a to písmeno už jsem stihla zapomenout, protože je to tady jako v bludišti, trefila jsem až na třetí pokus. Po nahlášení v recepci sedím a čekám, má první hodina v této čekárně a hurááá sestřička mě volá do ordinace. Sepisujeme základní kartu, točí mi EKG, měří tlak a tep. Ihned poté mě opět odesílá do čekárny a předem se omlouvá za to dlouhé čekání, že paní Doktorka musela urgentně na sál a zcela určitě to bude ještě dlouho trvat. Dobře, to zvládnu. Nevzala jsem si sice žádné jídlo, ani pití a dolů do přízemí, kde je kantýna fakt znovu tak rychle netrefím, ale to dám. Přeci mě s tímto pupkem tady nemůžou nechat čekat nějak dlouho, pomyslím si bláhově.
A tak sedím a čekám. Mám přečtené všechny letáčky na stole. I časopis o tom, jak se nemocnici Motol vedlo v minulém kvartále, také jsem zvládla prohlédnout všechny fotky srdečního převodního systému a další informace na nástěnkách po celé nekonečné chodbě a pořád nic. Tak poslední co mi zbývá k přečtení je návštěvní řád. Ten je ale tak malými písmeny, že moje těhotné, vždy o dvě dioptrie lenošnější oči, to nemají šanci přelouskat. Nervozita stoupá, Brambůrce už se to také nelíbí, vrtí se a bolavě kope, nohy jako konve a začínám být lítostivá z hladu.
Těsně předtím, než se lítost překlopí do stavu hysterického náseru mě znovu volá sestřička.
,,No nééé, skutečně mě po čtyřech a půl hodinách paní doktorka vyšetří?”
Pomyslím si a už poněkud citově labilní vcházím do ordinace.
Za stolem u počítače sedí mladá, štíhlá, odměřená paní. Na očích brýle, tmavé vlasy spletené do dlouhatánského copu a na krku křížek s Ježíšem. Hned se mi vybavuje ta hrůza, když nás babička nutila od velmi ranného dětství věřit v Boha, modlit se a chodit do kostela. Takových typů, jako paní Doktorka jsme tam se ségrou vídaly mnoho. Narozdíl od nich jsme ale neustrnuly v doživotní víře k Jedinému Bohu.
Odměřená paní sedí a neuvěřitelnou rychlostí datluje do počítače nález předchozího pacienta. Mezitím, aniž by přestala datlovat a aniž by se na mě aspoň okem podívala mi říká:
,, Dobrý den, mé jméno je Paní Odměřená a budu Vaše ošetřující lékařka. Sedněte si tady prosím, jen dopíšu tuto zprávu a sepíšeme tu Vaši.”
Dobrá, dobrá, říkám si v duchu, hlavně ať už je to rychle za mnou a můžu pryč odsud. Do zprávy jako vždy, blokace obou Tawarových ramének mezi komorami, zapsat frekvenci, kterou vyčte z toho dnešního EKG, vždyť už jsem to zažila od svých sedmi let tisíckrát, tak šup, šup a hotovo a mažu na jídlo. A už už jsem se nechávala v myšlenkách unést tím, co si za to dnešní utrpení tady, dopřeju za prasárničku, když se paní Doktorka otočila a ptá se mě:
,, Tak už jste se rozhodla, kdy to provedeme a vůbec máte tady někoho s sebou?”
Nechápu o co jde, tak se nesměle ptám, o čemže jsem se měla rozhodnout?
A ona praví:
,, No o termínu aplikace kardioverteru přece. Je nesmírně důležité, aby se zákrok provedl, co nejdříve po porodu.”
Tak pro ty z vás, co narozdíl ode mě neví, co je kardioverter přináším rychlý popis přímo z Wikiny: Kardioverter – defibrilátor – ICD je přístroj, který se používá k léčbě srdečních arytmií a prevenci náhlé srdeční smrti. Tečka. TEČKA.
To tedy byla tečka, zpracovat tuto informaci mému mozku trvalo kvůli dlouhému hladovění sice o chvíli déle, ale hned ji vyhodnotil jako omyl. Paní Doktorka toho má asi hodně a popletly se jí jména, zkusila jsem si to uvnitř narůstající nepříjemné husto ještě aspoň trošičku odložit.
Ale marně…
,,Podívejte se, o dalším postupu jste měla být informována už Vaší obvodní kardioložkou a také ve zprávě píše, že tak učinila. S touto diagnózou snad nechcete nic riskovat.” říká mi stroze.
A já stále nechápu, co se příchodem do této ordinace na mých Tawarových raménkách tak dramaticky změnilo. V šoku se na to dost nesrozumitelně ptám.
,, Víte, čeká mě ještě plná čekárna, tak to velmi zkrátím, u Vás se samozřejmě nejedná jen o jednoduchou blokádu ramének. Máte typický EKG nález suspektní pro tzv. Brugada syndrom, proto je nezbytné začít to okamžitě řešit, vše Vám tady teď napíšu do zprávy a na příští kontrole si řekneme o dalším postupu ” utíná mé snahy o pochopení už dosti nepříjemným tónem.
Pak chvíli štrachá v přihrádce pod počítačem a podává mi brožurku o implantaci kardioverteru. Z ní se na mě usmívají dva za ruce se držící senioři. Jako z reklamy na pojištění a já odcházím do čekárny a mám i co číst a už vůbec nemám hlad a Brambůrka už vůbec neřádí. Bojí se. Jsem v šoku.
Tak pro ty z vás, co stejně jako já nevědí, co ten Brugada syndrom je, přináším opět rychlé Wiki info:
Klinicky se toto onemocnění manifestuje synkopami, nebo náhlou srdeční smrtí v důsledku komorové tachykardie a fibrilace. Zvýšený výskyt syndromu byl zaznamenán u mužů pod 50 let, v jihovýchodní Asii a Japonsku.
Toto jsem si naštěstí vygooglila až s manželem doma. Kam ani nevím, jak jsem přes celou Prahu z Motola dostala.
Šok mě neopouští, nemám arytmie, srdce se mi v té blbé ordinaci zastavilo úplně. Co si to na mě sakra vymysleli? A proč teď, když už jsme takový kousek od naší vysněné mety? A co teď bude dál? Fuj, pryč, tohle se přece neděje. ,,Probuď se, no tak se už sakra probuď!”
Podle všeho, co jsme o tomto ,, novém onemocnění,, měli možnost s naší dovolenkovou angličtinou načíst mi vlastně každou vteřinu v mém životě může začít srdce fibrilovat a mohu zemřít. Nemám nikam chodit sama, mám si pořídit hodinky pro seniory s SOS tlačítkem, které určitě než upadnu do bezvědomí stihnu aktivovat a mí blízcí se mají akutně zapsat do kurzu první pomoci…
Tak a máte to, zlomilo se úplně všechno, nejsem schopna přestat brečet. Celé dny, celé týdny, jenom pořád brečím a sedím doma a bojím se zůstat sama, už vůbec nevenčím naše psiska, už se vůbec neraduju tím, co nás má za chvíli potkat, už jen málo hořím pro cokoli…
Blíží se mi termín porodu, mám před sebou poslední rizikovou těhu poradnu, kde se s lékaři domlouváme, že týden před termínem nastoupím do nemocnice, aby porod proběhl kompletně pod dohledem. V posledních dnech mi přišlo velké zklidnění, nevím proč, jen mám hluboký pocit, že to dobře dopadne, že budu pod dohledem a že si se všemi případnými komplikacemi určitě levou zadní poradí. A já si tím odhodím aspoň část odpovědnosti na někoho jiného. Termín mám ke konci května a týden předem nastupuji do nemocnice.
Kardiologové jednohlasně nedoporučili jakékoli vyvolávání, ani císařský řez. Budeme tedy čekat. A tak čekáme. Praktikuji všechny babské rady na rozjetí porodu. Do šestého patra na své oddělení šlapu denně alespoň dvakrát pěšky. Nahřívám se dlouze v horké sprše. A Brambůrce se zatím vůbec nikam nechce. Je pátek, konec prvního červnového týdne, v nemocnici jsem už víc jak dva týdny a venku je tak krásně. Jsem lítostivá, bojím se, že to nakonec skončí jinak, než si přeji.
STŘIH
Je pondělí, skoro půlka června, kousek před druhou odpolední.
ÓÓÓ můj Bože, to není možné, já jsem naživu a ona také, my jsme to zvládly.
Úleva, radost, štěstí, radost, slzy, okovy spadly, je to tady!
Ona je tady, s námi a je tááák nádherná…
,,Kde je? Proč mi ji nedáte?”
,, Měříme, vážíme”
,, Ale to já nechci, potřebuji ji teď hned u sebe” mi pluje hlavou, ale vyslovit to nedokážu.
,, Nebojte se, manžel je u všeho přítomen” hmm…
A mou nesmírnou radost střídá zklamání. Už chápu, proč si všechny ženy píšou do porodních plánů právě toto neodlučování ihned po porodu. A já to tak hrdě z mého porodního plánu vynechala, s pomyšlením, že změřit a zvážit ji přeci musí. No jak mladá, tak blbá, řekla by mi moje babi. A tak mi po chvíli přinášejí malou, bílou, nehybnou vánočku a vyhrnují mi košili, aby mi ji přidrželi u prsa.
Pláču, ale říct nemohu nic. Ještě jsem malá. Ještě si myslím, že bych měla být vděčná za tu péči, která se mi dostává a všichni si myslí, že pláču radostí. A já také vděčná jsem, jen jsem si to naše ,,spolu poprvé” představovala úplně jinak.
Pak mi přichází pogratulovat jeden z pěti kardiologů, kteří na mě nakukovali při porodu a na kterého jsem já, jakožto Černý Petr padla právě v jeho službě. Několikrát mi opakuje, jak skvěle jsem si vedla a jak jsou všichni rádi za tento výsledek. A když mi pak oznamuje, že mě za dvě hodiny odvezou na pozorování na JIPku a Brambůrku na Novorozenecké, už nemám sílu protestovat. Prý raději, aby mě měli ještě alespoň přes noc pod kontrolou.
Vnitřně si děkuji velice za předporodní přípravu a hrdě hlásám do světa, že ani prvorodičky nemusí mít žádná porodní zranění. Miluju ten pocit, jak úžasně moje tělo funguje, je hodina po porodu a já už v pohodě sedím a užívám si ten pohled.
Moc bych chtěla tu moji kočičku k sobě, leží tady vedle nás v inkubátoru a kouká, vyhřívá se a je úžasná, vlasatá a krásná. A právě tady a teď se nevědomky začíná psát první část našeho kontaktně nekontaktního prvorodičovství.
Po dvou hodinách se loučím s manželem, který pod tíhou úlevy z naší nekonající se smrti, vypadá, jakoby ho někdo spráskal holí a nedivím se mu. Jak obrovský kámen mu asi spadnul po tak odlouhé době nervování.
Celou noc na JIPce nespím, nastavili mi špatně hodnotu výstrahy, takže napojena na všechny hlídající přístroje pípám hned jakmile se mi tep začne loudat pod 45 údery za minutu. Vzhledem k tomu, že jsem od svých dětských let měla při vyšetřování EKG holterem vždy noční hodnoty i pod 40 úderů za minutu pípám jim tedy okamžitě, kdykoli se mi navzdory naspídovaní poporodními hormony podaří zabrat. S úlekem se probouzím, přibíhá sestřička a s úlevou zjišťuje, že nemám zástavu, že jen usínám. Když se toto opakuje po třetí, už je mi do breku. Po zjištění, že nebudu mít Brambůrku u sebe jsem se snažila uklidnit tím, že se tedy na ten náš zítřejší společný začátek alespoň pěkně vyspím a odpočinu si. Tak bohužel, ani Brambůrka, ani spánek, ani odpočinek. Tak si přeju, ať už je rychle zítra.
Ráno mi ji přivážejí na ,,kojení,, tedy dá-li se tomu tak říkat. Spíše jde o to, zkusit si ji nějak, co nejméně bolestivě nasadit na bradavku a tímto způsobem se zkusit jednou za šest hodin rozkojit. Inu snaha v tomto režimu poněkud marná.
Odpoledne nás pak již společně přesouvají na šestinedělí a hned první večer tady probíhá podrobná instruktáž, o tom, jak ta malá stvoření držet, jak je koupat, přebalovat a hlavně celé pořád něčím mazat. Učím se, nechávám si poradit, i když sama se nemažu nikdy a ničím, teď mi ještě nepřipadá důležité zpochybňovat nutnost šlechtění takhle malých tvorečků.
Tulíme se a mazlíme a když nás u toho přistihuje sestřička, skoro bych se bála, že mi ji zase odvezou.
,, Maminko, to tedy tady nemůžete, spát s dítětem na posteli, co když mu ublížíte, nebo Vám spadne?”
Přiznám se, to mi trošku vyrazilo dech. Jsem úplně fit, dokonce jako jedna z mála normálně sedím a chodím, tak o co jde? Já chápu, že mají své interní předpisy, ale už mi hlavou letí, jak moc se těším domů, po tolika týdnech tady v Motole.
Na druhou stranu se taky pořádně bojím toho, že zavřením kliky na oddělení šestinedělí se celá tíha zodpovědnosti za to malé stvoření přelévá pouze na mě a zda jsem na to ve svém malém Já dostatečně připravena. Nést poprvé za život za něco podstatného odpovědnost. Odkud můj strach pochází? Už nejde jen o to, nějak to zvládnout sama za sebe. Teď a pro další roky už v tom nikdy nebudu sama, uvědomuju si. A z tohoto závazku se cítím trošku stísněně a nepřipraveně. A je mi trapně, když mě tohle napadá. Můžu mít takovéto myšlenky? Neměla bych být jen šťastná a užívat si?
Tohle Vám ale na žádném předporodním kurzu neřeknou, že můžete zažívat i úplně opačné pocity, než jsou štěstí a radost. Nebo alespoň tenkrát se o ničem takovém nemluvilo.
Bojím se? Co myslíte?
Přichází den D a my si to naše malý růžový štěstí vezeme domů, ještě fotka toho minitělíčka v pidi hodobóžovým oblečku ve vajíčku u dveří porodnice a můžeme razit.
,,Sláva nazdar výletu, výletu, výletu, nezmokli jsme už jsme tu, už jsme tady!”
zpívám si v duchu ihned po tom, co parkujeme u našeho domku a z auta s námi vystupuje náš největší skoro čtyřkilový poklad. Cestu jsem vůbec nevnímala, postporodní dávka hormonů je slušnej fet a teď už se vůbec nedivím, že do toho jdou ženský znovu a znovu a znovu. Psiska se ke mě hrnou a po více než třech týdnech by mě málem radostí porazila, očuchávají a oslintávají nového člena a já jen brečím štěstím, že jsme doma, v pořádku, všichni s láskou a taky s Láskou.
Dva dny poté mě ještě zdálky zdraví soused a huláká na mě: ,, Tak co, kdy už se vám to konečně narodí?” zaskočeně odpovídám: ,, Už narodilo, skoro před týdnem!” A vše mu odpouštím. Při pohledu na moje obří břicho, které mi drží téměř ve stejné velikosti, jako před porodem se vůbec nedivím, že ho to zmátlo. Nabrala jsem sice jen 18 kilo, ale teď, když vím, že v porodnici fakt většinu kil po porodu neodložím, jak všude, pro uklidnění píšou, si příště budu víc hlídat jídelníček:-)
Na úplný závěr, s odstupem času, když máme Lásky na čtvrtou, mohu říct, jak moc celý tento náš první příběh zasáhl do vnímámí světa naší prvorozené. Víme už jak je pohoda matky po celou dobu těhotenství důležitá a jaké důsledky se mohou vlivem prenatální nepohody u dětí později začít projevovat. Víme také, jak tato zkušenost po všech stránkách posunula nás. ,,Vyřešil se” i problém s mým srdcem, mé vnímání lékařů a hlavně prohloubilo se mé naslouchání sama sobě, ale o tom vám budu psát zase jindy.
Důležité je, že tohle byl začátek.
Brambůrce Jsem a Budu za tuto pro mě nejdůležitější startovací a celoživotní lekci už navždy nekonečně vděčná. Jsem hrdá, že si vybrala právě mě❤️
