Stojím pod višňovým stromem v malém sadu na konci naší velké zahrady…je to ponuré tmavé zákoutí, kam nedokáže přes hustotu stromů proniknout jediný sluneční paprsek.
Jestli máte, co říct svým sourozencům, do toho!
Vychutnávám si v puse zvláštní kyselou chuť višní. V tom uvidím na druhé straně zahrady svojí sestru, sedí na bobku s klacíkem v ruce a upřeně kouká na zem. Musí tam mít něco děsně zajímavého.
Vyplivla jsem pecku a dala se do běhu směrem k té culíkaté holce, kterou jsem občas nemohla vystát a zároveň jsem jí nutně potřebovala k životu. O prázdninách se z nás stávali takový spojenci. Nejspíš nás k tomu donutili okolnosti, protože babičky sice umí skvěle rozmazlovat, ale co si budeme povídat, moc velká legrace s nimi není.
Doběhla jsem k sestře a sklonila se vedle ní nad obrovským broukem s klepetama. V tom mě švihla klacíkem se slovy: „Najdi si svýho a nedolejzej furt“. Ano, na úděl mladší sestry si zvyknete rychle a po několikátém odkopnutí už vás to ani nemrzí. A navíc, když se chcete pomstít, máte svou vlastní zbraň-pláč. Za ten dostane starší sestra vždycky vynadáno a ještě jí důrazně připomenou, že už je velká a tudíž by měla mít rozum. A tak jsem střídavě dolejzala a brečela.
Nejspíš jsem pro sestru musela být systematicky otravující prvek. A čím jsme byly starší, tím to bylo horší. Dávala mi sice najevo, jak nežádoucí jsem (nazývala mě miminem, malým spratkem, v horším případě prckem). A já jsem na oplátku vyprávěla jejímu klukovi, jak tráví hodiny v koupelně nad svou ofinou.
Myslím, že mě musela nenávidět.
Až na velmi vzácné chvilky, kdy jsme si projevovaly lásku a soudružnost (v podstatě jen dny, kdy ta druhá byla nemocná), jsme většinou sváděly nikdy nekončící bitvy. Nejdřív o přízeň rodičů, pak o prostor v pokojíčku, pak o bledě modrý tuzexový svetřík, občas o kluky a pak se to najednou stalo.
Naše cesty se jednoho dne rozešly. Každá se vydala svým směrem a začala trochu jiný boj. Snažily jsme se v tom velkém světě naplnit svoje sny a touhy. Někdy nás dělily kontinenty, někdy rozdílnost našich povah. Párkrát žila každá v jiné zemi, ale nakonec…nakonec jsme se zase sešly. Už bez bojů a odstrkování. Jako by čas vše uhladil a vítr, který do nás foukal, se utišil. Jako by jsme zase seděli na bobku před višňovým sadem a tentokrát společně zkoumaly obřího brouka.
A proto veřejně vzdávám hold všem starším bráchům a ségrám! A té své se omlouvám za ten lstivý pláč, kvůli kterému dostala občas na zadek. A za všechny rande, které jsem jí zkazila, protože mě musela mít na krku. Ségra, promiň.
Jestli máte, co říct svým sourozencům, do toho! To nevadí, že to nebudou číst:)
Zdroj foto: Pixabay.com
