Dlouho nebyla nějaká ta “story”…tak tady to máte! Žádná fikce, čistá fakta!
PĚTILETÁ PROHLÍDKA
Pche, nějaká prohlídka u doktorky s Mirečkem, to nemůže být žádná situace, kterou bych nezvládla. Malinko – možná malinko víc nechápu, proč jsou preventivní prohlídky u naší dětské lékařky v čase mezi 12:30 a 14:30, kdy děti po obědě spí. Tedy Mirda nespí po obědě asi od tří let, ale tyto ordinační hodiny se týkají i kojenců a batolat, a kdo jiný než pediatr by toto měl asi vědět, že? Nejspíš je to nějaká zkouška zvládání stresových situací maminek i jejich potomků. Riskovat návštěvu doktorky v době určené pro nemocné se nám teda moc nechtělo, tak jsem zhodnotila, že to prostě dáme!
Všechny možné hlídací babičky v tento den selhaly, a tak nezbývalo nic jiného než vzít s sebou i naši po obědě běžně spící Josefínu. Denní režim je u nás něco, přes co nejede vlak. Bez odpočinku v tomto čase hrozí nejen to, že Josefí bude protivná jak sáňky v létě po zbytek dne, ale i psychické zhroucení matky, která si s ní v tomto rozpoložení neumí poradit jinak, než že by ji ponechala někde v čekárně na pospas osudu. Vzhledem k tomu, že už jsme jednou tuto prohlídku museli odložit, šli jsme do rizika. Zrodila se ve mně geniální myšlenka: půjdeme tam co nejdříve a Josefí si pak schrupne v autě cestou do Trutnova. Tento neprůstřelný plán mi dával naději, že to ve zdraví přežiji já i děti.
Celému už tak skvělému programu nenapomohl příliš fakt, že jsem šla po hraní na diskotéce spát asi v pět ráno, takže hrozilo, že budu více protivná než unavené batole. Tři kafe po ránu mě trochu nakoply a jedem! Ač byl Mireček objednán až na 12:45, stepovali jsme v čekárně už krátce po dvanácté. Děti si tam velice hezky hrály s hračkami, které předtím nejspíš olizovala jiná různými chorobami postižená smráďata. Nicméně děti byly hodné, tak jsem se snažila tuto myšlenku vytěsnit, jen občas jsem Josefí z pusy něco vyndala. O půl dvanácté vykoukla sestřička s dotazem, kdo že je na tento čas objednán. Doufala jsem, že se nám dochvilnou matku se synem podaří předběhnout, ale jen jsem pokynula, ať tedy jdou, i když my tam trčíme už půl hodiny. Vzápětí mi dojde, že jsem v autě nechala Mirečkův očkovací průkaz. Oba tedy popadnu a letíme do auta. Po návratu do čekárny Míra prohlásí, že má žízeň a letíme znovu do auta pro pití. Mezitím jsme ještě dost razantně požádáni sestřičkou o zmírnění ječení Josefíny, že se uvnitř snaží ověřit sluch pacienta, který sice asi slyší dobře, ale přes výskot naší princezny by nebyla slyšet ani sbíječka.
Je 12:46 a vypadá to, že půjdeme na řadu. Josefí už začíná být pod vlivem únavy nepatrně protivná (v tom jsme naladěny dost podobně). V tom okamžiku Míra prohlásí, že potřebuje kadit! Uvědomuji si, že tomu nejde poručit, ale přesto ho drobet sjedu, že si teda umí vybrat správnou chvilku a dost podrážděně oba čapnu a míříme na záchod. Mirda si tuto činnnost opravdu užívá a mnohdy bývá na onom místě i dvacet minut. Jen dosedne na mísu, volá nás sestřička – z hajzlu křičím, že zrovna sereme (ehm asi jsem řekla nějaké jiné infantilnější slovo, abych nepobouřila okolí). Do ordinace tedy kráčí další pacient v pořadí a já povzbuzuji k tlačení toho malého prevíta. Chápu, rychle se ani pes nevysere, ale on by teda jako mohl! Mezitím krotím Josefí, aby neoblízala veškeré vybavení toalet, tak ji nabízím alternativní zábavu pod heslem “zmácháme se vodou z kohoutku!” Magické slůvko HOTOVO se ozývá asi po čtvrt hodině, nechávám Josefí mávat štětkou na hajzl, abych si jednou rukou mohla zacpat nos při oblíbené mateřské činnosti otírání dětské prdelky.
Naštěstí se po chvíli přesouváme do ordinace, kde v jedné ruce držím batole a druhou zakrývám Mírovi střídavě oči, uši a křupkou pusu Josefíně, aby sestřička zjistila, že Míra hůř vidí, než slyší. To mě dost překvapí, protože spíš mívám denně pocit, že neslyší vůbec. Jsme převeleny od sestry k paní doktorce, která se hrozně diví, že jsem zapomněla vzít s sebou ranní moč a vzhledem k tomu, že mladý pán právě teď vytlačil všechny kapaliny i tuhé složky, postrádají pokusy o další vyměšování cenu. Přislíbím, že se tedy s těmi pár kapkami moči vydám v pondělí 25 km do Hradce znovu. Beztak nemám na té mateřské co na práci, že? Pak bylo asi nějaké prohmatávání, přetahování, vyplazování a poměřování. To, že Míra je na svůj věk drobet přerostlý a váží víc než moje mamka ve čtvrté třídě, bych bez sdělení pediatričky fakt netušila. Následně byla velice citlivě bodnuta synáčkovi do paže injekce s nějakým povinným očkováním – v praxi to bylo asi tak, že ho sestra i doktorka pevně chytly a šmitec! Jelikož hned vzápětí mu bylo do ruky vraženo takové to lékárenské lízátko, nestačil ani začít bulet. Bulet ale začala Josefí, protože ona jako chce taky to lízo! Byly jsme vyhnáni zpět do čekárny a řev Josefíny teprve nabíral grády. Sestra, asi by ji nepraskly ušní bubínky, letěla hned vedle do lékárny pro další slavný lízo, protože po očkování musíme v čekárně ještě půl hodiny setrvat. S vděčností jsem čapla od sestry lízo a oznámila, že budeme jen pár metrů vedle venku, jinak hrozí, že brzy omdlím.
Venku rozdělávám Josefí lízo a hledám, kde je to Mirečkovo. Aha, tak není – hledáme, vracíme se do čekárny, Josefí spokojeně poblizuje, Míra smutně kouká. Ok – tak letíme do lékárny koupit další debilní lízátko. Sláva – obě děti mají něco v puse a nikdo chvíli neřve. Jen tady teda něco děsně smrdí. Příčina brutálního smradu odhalena Josefí v plíně, vracíme se do čekárny to tam trochu zamořit. Teď omdlívám nejen já, ale i ostatní přítomní. Další vlna horka mnou projede v okamžiku, kdy zjistím, že nemám v příruční tašce další plenu. Vypotřebuji asi půl balení vlhčených ubrousků, abych očistila toho smraďocha a letím s nimi zase k autu, kde zběsile hrabu nějakou plínu. Josefí se stihne ještě lehce počůrat, takže ji rovnou i převlékám, beztak byla celá zmáchaná z našeho toaletního dobrodružství. Ve 13:45 opouštíme středisko.
Nejen, že jsme všichni brutálně unavení, ale vlastně jsme ani nic nejedli. Zvolím tedy velmi zdravý a výživný oběd po cestě v podobě cheeseburgeru od McDonalda. Vše zkonzumujeme ještě než se nám podaří vyjet od Mekáče – stojíme tam totiž asi 10 minut, protože se všichni rozhodli jet dneska právě tudy. Pepi zapije půlku “číze” studeným Sunarem, který stíhám ještě na křižovatce umixovat – možná jsem jí tam měla cvrknout trochu z mého latte, aby se to trochu ohřálo, ale to by pak nezbylo moc na mě. Vlastně to není zas tak studené – vždyť zrovna dnes je tropický jarní den, teploměr ukazuje 29 stupňů a nám nejde klimatizace.
Konečně teda vyrážíme směr Trutnov. Zhruba 15 km za Hradcem to vypadá, že obě děti usínají! Yes!!! To by mohly spát aspoň půl hodinky, možná hodinu, když rychlost provozu bude pokračovat tímto tempem. V tom samém okamžiku dupu zběsile na brzdu, protože nějaký kokot před námi se rozhodl na poslední chvíli hodit blinkr a odbočovat doprava. Rychlé zastavení ty dva andílky pochopitelně zase vzbudí, Josefí vyletí dudák, který lovím pravou rukou pod sedačkou (opět vzdávám hold automatu). Jak se oba lekli, provází nás brekot dalších deset kilometrů v koloně, než oba opět zaberou. Popíjím si své latte, užívám si jízdu šnečí rychlostí a jako odměnu za to dnešní utrpení si ještě více než obvykle vychutnávám výhled z Humburáku na Krkonoše. No není na tom světě krásně? ????????????
