Nejsi v tom sama. To bych si měla připomínat častěji.
Když má syn špatný den. Když už nemám ani malou kapku energie. Když se cítím jako odpad s olejem na hlavě a v poblitých teplácích uklízím hračky.
Cítím se tak nějak osamělá a přitom je nás stovky, spíš miliony.
Často ale slýchám od ostatních maminek co všechno stihly, jak nakoupily, uvařily, uklidily byt a ještě si udělaly manikůru. A samozřejmě si zvládly i zacvičit. Nejhorší je na todle určitě instagram žejo.
A tak mám na vás, co tohle zrovna čtete, malou prosbu. Zkuste si častěji stěžovat.
Vím, že to není zrovna in. Věřím ale, že nás tyhle malé nezdary a selhání spojují. Že jsou skrytou zprávou. Nejsi v tom sama.
Půjdu příkladem:
Jsou dny, kdy se fakt těším, až půjde malý spát. Od rána.
A jsou dny, kdy se od rána těším, až si večer otevřu lahev bílého.
V ložnici se mi už 2 týdny válí hromada prádla, která prostě počká (asi už navždy).
A už mě fakt unavuje, malovat si jen jedno oko a ještě narychlo, se synem tahajícím mi za tepláky.
Taky bych se ráda (samozřejmě jako každá) konečně pořádně vyspala.
Tak až příště potkáte kamarádku, přiznejte jí, že jste už měsíc nevysávala. Že máte pod postelí čokoládu, kterou vaše dítě dostalo k narozeninám. Že si místo oběda dáváte na stojáka polívku ze sáčku.
A nebo mi napište rovnou sem, do komentáře. Moc mne to potěší.
Protože je důležitý si tohle připomínat. Že nejsme dokonalý a nikdy nebudem. A že to je v pořádku.
