Napětí mezi matčiným ideálem a realitou večerního setkání
To jsem zas jednou měla pocit, že se můj život sestává pouze z vylévání nočníku, praní poblitého oblečení a zevlováním na dětských hřištích. V takovém rozpoložení, kdy přímo fyzicky cítím, jak se mi uvnitř hlavy mozek smršťuje do velikosti golfového míčku, a mám pocit, že brzy budu reagovat pouze na světlo, bych byla ochotná posedět a pokecat i s Hannibalem Lectrem. Hlavně, když bude bezdětný.
Proto jsem také zaplesala, když mi Lukáš oznámil, že k nám na večeři pozval svého kolegu s manželkou. Hurá! Bezdětný, mladý pár inteligentních lidí, se kterými budu velmi povzneseně konverzovat o knihách, politice a aktuálních společenských tématech. A ani jednou se nezmíním o tom, kde mají aktuálně zlevněné pleny, a jak geniální máme dítě (to ostatně uvidí sami a pokud budou co k čemu, budou to prostě muset uznat). Mínila jsem prostě být zcela okouzlující hostitelkou, která bude naprosto zářným příkladem toho, že i matky malých dětí mají funkční mozek a nejsou vyčleněné z normální společnosti.
Překrásný chlapeček
Dost práce mi dalo najít oblečení, ve kterém bych nevypadala jako kombajn, takže jsem tak trochu připálila maso. Ale jen trochu a takovou maličkost snadno přerazím jiskřivým šarmem své osobnosti. Zvolila jsem menu, které vůbec v ničem neevokovalo děti (obloukem jsem se vyhnula čemukoli mixovanému a dokonce jsem zase po několika měsících použila i ostřejší koření), a byla na sebe patřičně hrdá. Už proto, že se mi podařilo (za vydatné pomoci DVD Šmoulů) zpacifikovat dítě natolik, že jsem se dokázala osprchovat a dokonce i pokrájet zeleninu na salát.
Měla jsem to jasně vymyšlené. Až vplují hosté do dveří, bude již Kuba vykoupán a v čistém pyžamku, voňavý a těsně před uložením Obdaří návštěvu několika zářivými úsměvy (případně nějakými roztomilými výroky), pak bude odsunut do postele a já budu moci rozvinout svůj oslňující šarm nejprve u večeře a posléze u vína. Bude to překrásný večer.
Darina byla tak krásná, až mě rozbolelo břicho. Výrazně nalíčená blondýna s postavou, která ještě nezakusila slasti těhotenství, porodu, kojení a probdělých nocí, v jejichž důsledku jste schopni vyplenit ledničku včetně kyselých okurek a láhve kečupu. Vedle jejích minišatiček s výstřihem až skoro na pupík jsem vypadala jako konzervativní stará panna z internátní školy. Po jejím boku se úplně ztrácel Zdeněk, nevýrazný mužíček s kuňkavým hlasem. „Ááááále, copak je to za přenádherného chlapečka?“ zapištěla Darina a Kuba, ten malý zrádce jí ochotně skočil do náruče.
Černý masíčko
„Já děti prostě z-b-o-ž-ň-u-j-u! Viď, broučku?“ cvrlikala a od skotačila do obýváku. Nebylo sice úplně zřejmé, koho tím broučkem myslela, ale všichni tři přítomní muži se culili, jako kdyby jim za to platili, a ochotně ji následovali. Táhla jsem se za nimi a chmurně přemýšlela o tom, jak bych mohla během deseti minut zhubnout patnáct kilo a zvětšit si prsa o tři čísla. Darina se mezitím rozložila do křesla a vypadala přitom velmi půvabně a fotogenicky. Moje dítě, které jsem v bolestech porodila, jí vyšplhalo na klín. Slečna přikládala své zářivě blond vlasy na jeho hlavu a kvákala: „Podívej, Kubíčku, máme úplně stejný vlásky, viď? Jako kdybych byla tvoje sestřička, viď?“ No to určitě! Kdybych byla tvoje matka, skončila bys v babyboxu!
Rozhodla jsem se naservírovat své úchvatné menu, abych ji nemusela vzít broušenou vázou mezi oči. „Jejdanánku, maso! Ale to nevadí vystačím si se zeleninou,“ zachichotala se dvorně a vyložila prsa na stůl. Začala jsem koktat něco v tom smyslu, že já se vlastně taky živím prakticky jen čerstvým vzduchem a pramenitou vodou a špeky se mi formují vlastně mimoděk. „Maminko, proč je to masíčko černý?“ zakňoural Kuba, aby dovršil mojí neodvratnou zkázu. Chtělo se mi zařvat, že kdo má jakékoli námitky, může vypadnout ven a napást se na louce, ale tak nějak mi připadalo, že se to ke společenskému večeru nehodí. „Já ti to vyměním,“ nabídla jsem se snaživě. „Dyž voni jsou černý všechny,“ kontrovalo dítě. Darina se zasmála, až se jí dekolt zatřásl, a já se bála, že svými vnady pokácí skleničky na stole.
Botoxová víla
Dospěla jsem k názoru, že je nejvyšší čas odvelet dítě do postele, což je obvykle doprovázeno příšerným řevem. Tentokrát se ale Kuba překonával. Očividně se rozhodl, že se od své blonďaté, prsaté modly nehne. Snažil se mi vrazit koleno do žaludku, nebo alespoň vytrhat co nejvíc vlasů. V čirém zoufalství jsem si ho přehodila jako pytel přes rameno a zatímco mě kopal do prsou, odnesla jsem ho do pokojíku. O tom, jak jsem přitom vypadala, si nedělám nejmenší iluze. Zatímco jsem četla zhrzenému dítěti, které mě probodávalo nenávistnými pohledy, pohádku, doléhal ke mně z obýváku zvonivý smích.
Zpět jsem se vracela rozcuchaná, zpocená, unavená a otrávená. Možnost, že se budeme bavit o literatuře nebo politice mi připadala zhruba stejně pravděpodobná, jako že někdy dostanu Nobelovu cenu za mír. A taky že jo! „… Íííííí, hihihihi a tak jsem si řekla: Darinko, ty holka jedna, už je ti třicet, musíš se o tebe starat! A Zdeněček brouček mi ten botox dal k narozeninám. Viď, zlatí?!“
Přemýšlela jsem, co bych tak mohla k tématu dodat, když se ke mně ta osoba naklonila, paralyzovala mě svým pižmovým parfémem a v rámci lehké konverzace pravila: „Nechceš kontakt na vynikajícího plastickýho chirurga? Mohl by ti přišít i víčka!“ Chtělo se mi taky jí jednu přišít, ale protože jsem bohužel slušně vychovaná, odvětila jsem, že píchání botoxových injekcí do obličeje není zrovna mou oblíbenou volnočasovou aktivitou. „No vony stejně na ty hluboký vrásky nezabíraj,“ zachichotala se a protáhla se na křesle způsobem, který mě přivedl na myšlenku, jestli náhodou někdy nepůsobila v pornoprůmyslu. Oba přítomní muži byli však zjevně fascinovaní a čekala jsem, jestli nezačnou panáčkovat. Krucifix, to už mozek fakt nic neznamená?!
Cože? Ty čteš?!
Mužíček Zdeněček občas něco kníknul, ale Darina to vždy odmávla jako otravné bzučení neodbytného komára. „Úúúúúú, ááááá, ííííí, chichichici. A já jsem mu pak řekla… a von mi na to řekl… a já jsem mu řekla: Hele, panáčku, pomalu, pomalu, já nejsem jen tak někdo. Viď, brouku?“
Mám pocit, že někdy v tomhle bodě večera jsem upadla do kómatu a probrala jsem se až v okamžiku, kdy Darina, ta holka jedna, sklapla ramena jako dalekohled (zjevně ve snaze dát ještě víc vyniknout hluboké rýze mezi ňadry, která tak nabyla rozměrů menší propasti), naklonila se přes stůl k Lukášovi a procítěně zavzdychala: „A prosím tě, jaký tys měl vlastně dětství?“ A můj nemluvný manžel, kterého jsem nikdy neslyšela pronést v jednom zátahu víc než tři věty, ochotně líčil své historky z dětství, včetně zasutých traumat. Darina pomrkávala řasami zvíci malých smetáků, účastně potřásala hlavou a měla jsem obavu, že si Lukášovi vyleze až na klín, aby mohla lépe demonstrovat své zaujetí.
Brouček Zdeněček vypadal, že ho to ani v nejmenším netrápí – a celkově působil dojmem člověka, kterého už nemůže překvapit vůbec nic na světě. Vzepjala jsem se k poslednímu pokusu přehrát míč na mou stranu hřiště, vpadla do jejich vrkání jako buldozer a naprosto mimo téma se zeptala, jestli nemá doporučení na nějakou dobrou knihu. Darina jen velmi neochotně vyplula z hlubin flirtu, podívala se na mě jako na dosud nepopsaný živočišný druh a vypískla: „Ty čteš? Ty vážně čteš?! Já myslela, že na to ženský s dětma nemaj vůbec myšlenky!“ … Pane bože, já se tak strašně těším na hřiště!
Zdroj foto:Pixabay.com
