Moje posedlosti – RODIČE

Alice v novém blogu vzpomíná na své rodiče. Dejte si kafíčko a uvolněte bránici 🙂

Příběh rodinného sklepa od Alice

Měla jsem skvělé rodiče. Na jednu stranu přísné, na druhou velmi tolerantní. Tatínek ctil rozdělení rolí v domácnosti, co jsou ženské a mužské práce a tak nás s bratrem i vychovával. Já musela pomáhat v kuchyni, bratr se učil dělat police, uklízet jsme museli oba. Nicméně i on musel umět přišít knoflík, loupat brambory a já naštípat třísky, rozdělat oheň nebo přitlouct hřebík a vědět, že jen ženský zahýbají, ale muži odbočují (v autě…na co to, ženy, myslíte??).

Měli jsme doma jen dva zákazy. Kouřit a jezdit stopem. Nekouřím, protože mi to nechutná. Můj bratr kouří, avšak před rodiči si troufnul zapálit až ve svých třiceti letech. Stopem jsem jela jen párkrát v životě, jak říkám, jen v nevyhnutelných situacích, jinak na tomto způsobu dopravy nevidím nic lákavého.

Mohli jsme si domů přivést kohokoliv, kdykoliv a nikdy od nás neodcházel hladov či žízniv.
Samozřejmě docházelo k lehčím rozepřím, např. když jednou o prázdninách rodiče odjeli na dovolenou s mým mladším bratrem a mě bylo dovoleno zůstat doma. SAMA. Pokud si tak matně vzpomínám, sama jsem v tom bytě nikdy nebyla. Střídaly se mi tam zástupy mých kamarádek, z nichž některé zůstaly i několik dní. Jednou se nám odpolední sedánek rozrostl i o pánskou společnost, z pokecu s kámoškami byl najednou mejdan jako blázen, ani facebook a ostatní informační technologie jsme k tomu nepotřebovali.

Ráno byl byt vzhůru nohama. Pánové nás sice v nočních hodinách opustili, ale kamarádky, alespoň některé, zůstaly i na noc a ráno, hned po kávě a aspirinu jsme začaly uklízet. Celkem v klidu, rodiče měli přijet až za dva dny. Kamarádka posbírala prázdné flašky a chtěla je hodit do popelnice. To jsem ji zarazila a říkám: Dej to někam do sklepa, já to pak vyhodím někde jinde, v popelnici by si toho naši všimli a měla bych průšvih. Měla jsem takový matný dojem, že zákaz pořádání mejdanu byl lehce vsunut mezi pokyny jak zalévat rajčata, co nesmím dávat psovi k žrádlu a jak nemám vytáčet babičku. Jen co jsme jakž takž poklidily, kamarádky se odebraly ke svým domovům s tím, že se jdou dospat. I já se chtěla dospat a poté dokončit úklid. Ale naše auto pod oknem a bouchnutí vchodových dveří mě z dřímoty přímo vymrštilo.

Máma vešla dovnitř, rozhlédla se a bez varování vypálila: Poslechni, tady byl mejdan. Néééé, nebyl…rozhlížela jsem se po obýváku, kde ještě byly jasně patrné stopy bujarého veselí a přemýšlela, co si vymyslet, to, že jsem si četla u televize mi fakt neprojde….byly tu včera jen holky…Jaký holky?  Nóó, Dana, Petra a Iveta a vůbec, měli jste přijet až za 2 dny, tak se nediv, že tu není uklizeno. Ne nadarmo se říká, že útok je nejlepší obrana, máma přestala s výslechem a jala se vybalovat a třídit věci do pračky. Ale jen do té chvíle, než chtěla jít do sklepa, otevřela dveře a tam hned na prvním schodě byly pečlivě vyskládány všechny prázdné láhve, co jsme vypili a jak co kdo přinesl, těžko se hledaly dvě stejné. Bylo zcela jasné, že ve čtyřech jsme tohle množství nemohly vypít….to nešlo okecat….

Náš sklep nebyl tak úplně obyčejný sklep. Otec tam měl dílnu, máma komoru na krámy a my místnost na blbnutí. Velká místnost se skládacím pingpongovým stolem, s různým sportovním náčiním, zároveň s odloženými matracemi, na kterých se skvěle trénovaly pády a kotrmelce letmo. Prostor, kde se odehrávaly ty povolené mejdany a oslavy narozenin. Prostor, kde občas nocovalo neurčité množství mých přátel a spolužáků. Např. když se jednou o půlnoci ozvalo ťukání na mé okno, pod oknem několik mých spolužáků: Ali, ujel nám vlak, mohli bychom spát u vás? (Za socialismu taxíky nejezdily úplně běžně). Tak říkám: jo, jdu vám otevřít. Cestou jsem vzbudila mámu, říkám jí, že kluci nemají kde spát a jestli můžou u nás a máma jen tak z polospánku prohlásila: ustel jim ve sklepě. Náš sklep byl v mé třídě velmi populární.

Nebo po maturitě, kdy jsem už chodila do práce, můj spolužák Miloš po několika hektolitrech piva usoudil, že mě dlouho neviděl a že by mohl přijít na návštěvu a na pokec. Co na tom, že je dávno po půlnoci. I přelezl plot a ťukal na okno. Nic. Tak znovu. Zase nic. No bodejť, já pařila někde v Praze. On ale usoudil, že spím hodně tvrdě a že mě půjde vzbudit osobně. Rozhodl se pro cestu sklepem, kde jako obvykle nebylo zamčeno, zloději by u nás měli lehkou práci. Jenže jak šel tím sklepem potmě, tak dělal poněkud kravál. V tu chvíli, kdy otevřel dveře ze sklepa do bytu, tam na něj čekala moje matka, v ruce paličku na maso. Měl docela kliku, že si na něj rozsvítila, jinak by ji chytil. Takhle na něj jen vybafla: Co tady děláš? Miloš nezaváhal, slušné vychování se prodralo i přes pivní mlhu a pravil: „Dobrý den, je doma Alice?“ Máma velmi zhluboka dýchala, pak na něj vyštěkla: „Není.“ A Miloš: „Tak na shledanou“. Otočil se a tím sklepem zase odešel. Ptáte se, kde byl v tu dobu můj otec a co na to náš pes? Tátu by neprobudil ani kanón a pes vykukoval za mámou, protože co kdyby to byl nějaký narušitel a jemu by se mohlo něco stát…

Druhý den máma v kanceláři vyprávěla kolegyním své noční dobrodružství, jak se šíleně vyděsila a on to byl jen můj hravý spolužák, když tu se otevřou dveře a tam stojí kluk s velkou kytkou. Máma vyskočila jak čertík z krabičky a zařvala: Miloši, ty debile… a ostatní kolegyně hned věděly, kdože to přišel na návštěvu. Já si tuhle historku poslechla až večer, když jsem konečně dorazila domů a divila se, od koho máme tu krásnou kytku. No a kdykoliv teď jdu na sraz třídy, máma nezapomene poznamenat: a pozdravuj ode mě Miloše.

Dnes je ze sklepa zkušebna kapely mého ukecaného synovce, před kterým nesmím nic říct, protože jinak je z toho hned písnička. Jednou jsem prohodila.: nemám ráda Tesco, je to tam tak velký, že se tam ztrácím…a je z toho „Ztratil jsem tetu v supermarketu…někde tam bloudí mezi hráškem v plechu a mrkví“, ale zase „ Óda na čokoládu“ je myslím autobiografie. No a díky té drahé aparatuře sklep dostal nové dveře, které se konečně zamykají a info pro potencionální zloděje – nahoře čeká maminka s paličkou.
Vaše Alice
PS…..to miminko na fotce je moje neteř, bylo jí 14 dní a dneska je to 13-ti letá slečna.

Zdroj foto: Pixabay.com