Krásy a výzvy venkova: Co mě učí život na vesnici
Dnes se Vám chci svěřit, že život na vesnici je vážně báječný, ale… Vždy se najde nějaké ale, prosím neberte tento příběh jako stížnost, je to spíše zpověď, protože jsem neskonale vděčná, že tady na vesnici mohu (zatím) žít u své rodiny.
Moc si toho vážím, že mě přijali do svého domu, jenže chci změnu, jestli jste četli můj článek, TROCHU JINÝ DOPIS JEŽÍŠKOVI, tak víte, že toužím celým svým srdcem mít svůj domeček, takže se snažím pro svůj sen něco udělat. A jeden čin, který musím pro dosažení udělat je dojíždět do zaměstnání, i když zaměstnání není vůbec pro mě.
První mínus je tedy dojíždění, protože na vesnici přijede 5 autobusů denně, takže po práci jedou lidé domů a já musím v Brně čekat, třeba i 2 hodiny, než pojede ten „správný“ vlak, který navazuje na jeden z autobusů, abych dojela domů. Když je venku zima, není o co stát. 🙂
Proto hledám práci v online světě, který naprosto miluji.
V online světě se už pohybuji nějakou dobu, v roce 2008 jsem si udělala kurz na administrativní pracovnici, který obsahoval i kurz základů na počítači, od té doby mám určité zkušenosti, přesto nemohu najít práci, kterou bych vykonávala z domu, měla ji zaplacenou a bavila by mě, i když mě baví opravdu spoustu věcí.
Ráda upravuji weby, eshopy, věnuji se Instagramu, miluji psaní a čtení, moc ráda fotím a učím se upravovat a zlepšovat fotky, do počítače jsem se zamilovala, a tak u něho trávím většinu svého času dá se říct i života, který prokládám cvičením nebo jiným tvořením.
Moc ráda se učím nové věci, stále přemýšlím, co se teď budu učit, když se nic nového neučím, chybí mi to. Teď jsem přemýšlela, co se chci učit a už to přišlo, našla jsem si brigádu, kde se budu učit nejen práci, kterou jsem si vybrala, ale vůbec docházku do zaměstnání, protože jsem v práci nebyla už 2 roky. Jenže když mám pevný CÍL, jen tak se nevzdám. 🙂 A hlavně vím, že pro splnění snu, musím něco udělat, a tak dělám. 🙂
Druhý mínus je, že se na vesnici prostě neschováte, všichni o Vás ví a to úplně všechno a mně se to nelíbí, protože jsem asi divná, ale vůbec mě nezajímá, co kdo ze sousedů má, čemu se věnuje a proto ani nevím, kdo bydlí vedle nás a už vůbec nevím, kolik nových lidiček přibylo nebo ubylo, kam kdo chodí do práce, čemu se věnuje na svém dvorku, a tak podobně. Ať si každý žije podle sebe, podle svých přání a požadavků a to, že to budu vědět na tom nic nezmění.
Lidé na vesnici moc rádi pomlouvají a probírají životy těch druhých, hlavně těch, kterým se třeba hůře daří, prostě láska a přejícnost vesnicím vládne. Přitom jsme tady téměř všichni rodina a to doslova, tak jsem si naivně myslela už od dětství, že si máme pomáhat, když jsme ta rodina, ale život na této vesnici mě velmi obohatil o tyto zkušenosti a já tady žít prostě nemohu… Tento a nejenom tento přístup mě velmi tíží, už dlouhou chvíli. Věřím, že po přestěhování se toho pocitu zbavím.
Třetí mínus je, že tady není vůbec nic, žádný obchod, školka, škola, lékárna, pošta, nic. Nákupy buď objednat nebo nosit v taškách. Občas objednávám, hlavně ty těžké věci, jako třeba rýži, mouku, luštěniny, těstoviny, protože bez auta to vážně není lehké.
Co Vám budu povídat, život na vesnici si představuji tak na stáří, i když to také není jednoduché, protože k lékaři bez auta se jen tak nedostanete. 🙂
Jistě bych našla spoustu dalších mínusů, ale tohle jsou takové ty největší, alespoň pro mě.
Tak to moje zpověď 🙂 pokud žijete na vesnici, tak mě jistě pochopíte, i když není vesnice jako vesnice. 🙂
S láskou, Kristi ♥
www.zivotni-kouzlo.cz
Zdroj foto: KristiS
