Moje babička vždycky říkávala: ” Vše se dá říct v klidu.”
A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.
Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.
Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.
Hned na začátek, tady jste v bezpečí.
Tady Vás nikdo soudit nebude.
Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.
Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.
Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela.Nemyslím tím, jen běžné zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem ” Ne!”.
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma můžu někdy být.
Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: ” Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a dostane Vás do situace, kde je prostě těžké zůstat v klidu, když jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, Vaše dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet.”
Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy ” Ideální rodič” prostě nefunguje.
Nic nefunguje.
A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.
Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.
Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.
Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.
A pak si to vyčítáte. Přijde to rychle, hned vzápětí.
Vím to.
O takových věcech se moc nemluví.
Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno, co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.
A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.
Jako mámy jsme k sobě tvrdé.
Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.
Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.
Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.
I já se prostě divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?
Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?
Proč jsem měla pocit, že křik je jedinou možností?
Když potřebuji trochu ticha, ale místo toho slyším hádání se svých dcer, jak to není fér a že ta nebo ona udělala něco té druhé. A já pomalu cítím, jak se to ve mě hromadí.
Mateřství není pro slabé povahy
Potýkáme se s tlakem okolí a očekáváním a s rodinnými vztahy, které se snažíme udržet, aby byly hezké.
Se vším tím prádlem, nádobím, odvážením na kroužky a vyzvedáváním, nakupováním, vztekajícím se batoletem, horkem, když zkoušíme třetí boty za sebou a ani jedny nepasují. S večeří, která by měla vypadat jinak, se všemi domácími úkoly, které s dětmi děláme, s každým pláčem, s každou bolestí, s každou plenkou a láhví, s vyndáváním nákupu na pás, zatímco dítě prostě zrovna teď ve vozíku sedět nechce.
S tím vším se potýkáme každý den.
A já to chápu, jak já tomu všemu rozumím.
Vím také, že jste na své děti hrdé za jejich statečnost a odhodlání bojovat za to, co si přejí, i když je to v nevhodnou chvíli na naprosto nevhodném místě.
Že je milujete přesně za ty vlastnosti, kterými Vás dohání k šílenství a pocitu vyčerpání.
Buďme na sebe hrdé, za to, co děláme každý den a jak to děláme.
Na žádnou situací s níž se setkáváme, není nikde žádný ověřený postup a způsob, jak jí zvládnout.
A také není nikde napsáno, že jste jí nezvládla.
Protože už jen to, že nad tím přemýšlíte je důkaz, že zvládáte naprosto všechno.
Monika xo
Pěkne