Když děti vyrůstají: Příběh o prvním samostatném cestování do školy
Nepatřím k úzkoprsým matkám… snažím se vždy a za všech okolností používat selský rozum a … snažím se neudělat ze svých dětí nesamostatné chudáky, kteří budou někde v koutě plakat když se na ně někdo špatně podívá.
Tak se stalo, že moje starší dcera (9 let) chtěla vyrazit sama do školy – chodí do centra, takže musí 1x přestoupit z tramvaje do tramvaje..
V praze – tam, kde je stále obklopena spoustou lidí. Dostala mobil, kázání jak se má chovat, jak se nemá s nikým bavit… všechny scénáře co by se kdyby se… samozřejmě vím, že se špatné věci přivolávají tím, že na ně myslím a bojím se jich… takže jsem většinu zavrhla ještě v hlavě.
V pondělí vyrazila v 7 ráno.. skoro jsem nespustila pohled z mobilu (asi 5x jsem zkusila, že oba přístroje fungují :-)). Když mi zavolala, že je u školy s kamarádkou, málem jsem se šla opít.
Stejně tak to šlo v úterý i ve středu.. v jejích 9ti letých očích se najednou objevil obraz toho, jak “vyrostla”. Jak už je velká holka a zvládá to s přehledem.. zase jeden milník překročen… po tom, co se začala přetáčet na bříško, lézt, chodit… tak jsme zase o kus dál.. dokonce se změnilo i její vystupování, stala se z ní opravdu samostatná bytost, začala fungovat na jiných principech – prostě už je velká.
Dnes jsem ji vyprovodila na zastávku tramvaje, zasmála se, že má stále volné to samé místo :-), zamávala mi, poslala pusu a já se s úplným klidem vrátila k nemocné mladší dceři… za 45 minut mě už klid přešel. Telefon naskakoval do schránky (má kvůli škole nakázán režim “v letadle”). Do 8 hodin jsem se jí nedovolala a ona nevolala mě. Málem jsem zešílela… nervy mi pracovaly tak, že jsem se dokonce rozbrečela když jsem to vyprávěla manželovi, který mě uklidňoval, že je samozřejmě v pohodě a jen se s někým zakecala a zapomněla zavolat a když zazvonilo, bylo už pozdě – jak já ty táty obdivuju…. Nařídila jsem si budík na 8.45, abych začala volat hned po ukončení první hodiny… NIC!
Hloupý hlas hlasové schránky stále oznamoval to samé a já už přemýšlela nad tím, jak dlouho trvá dojet s naloženým dítětem v autě za hranice..
V panice jsem napsala smsky paní učitelce, paní vychovatelce, kamarádce, která ve škole občas pracuje a přemýšlela jestli mám zavolat paní ředitelce nebo její zástupkyni a požádat jí, aby šly zkontorolovat moje dítě ve 2.třídě.
Těsně před 10.hodinou přišla smska od paní vychovatelky, že je dcera v pořádku… a následně mi i volala s tím, že se mi nemohla dovolat, tak to prostě vypnula a bylo!
Spadnutí kamene z mého srdce musel být slyšet snad i na hranicích… a já si uvědomila, že teď už to bude jen a jen horší… že přijdou dny, kdy se opije a zůstane někde u kamarádky (snad to nebude hned kamarád) a třeba se jí nedovolám do druhého dne,.. třeba se jako já rozhodne odjet naučit se řeč do zahraničí (jak to máma zvládala bez mobilu a skypu?????? můj obdiv narostl max. rozměrů) a nebo…
Takže jsem si řekla, že je na čase svým dětem věřit.. stejně jako to dělala moje máma a stejně jako to dělají mámy všude kolem nás.. to, že budeme děti držet za ručičku a nikam je nepustíme není řešení,… je třeba je pustit a čekat až se vrátí a vědět, že se vrátí vždy a v pořádku.
Ufff… 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
