Dítě je dar, ale ne samozřejmost

Představy
Když jsem byla malá, představovala jsem si, že budu mít 2 děti – Bětušku a Honzíka. S postupem času se měnila nejen jména, ale i počet dětí, od 0 do 4. Někdy jsem byla přesvědčená, že by mi děti nepoděkovaly, kdybych je přivedla na svět, pak jsem zase toužila mít velikou rodinu a dům plný malých svišťů. Nikdy jsem ale nepochybovala, že až přijde čas, kdy se „rozhodneme“ mít děti, pak přijdou. Však jsem se přece v hodinách biologie naučila, jak to funguje…
V době, kdy už jsem se přehoupla přes 30, okolí zesílilo útok otázkami na potomstvo a začaly z nich zaznívat pochyby. Tehdy jsem potkala svou druhou polovinu, muže svého života. O naší budoucnosti měl zcela jasnou představu a děti byly její součástí. Čtyři. Já jsem tedy ještě potřebovala trochu času, než jsem si uspořádala své vize, ale nakonec jsme se takhle jednou na jaře shodli, že chceme být tři. Do začátku. Domnívali jsme se, že se z pozitivního testu budeme radovat nejpozději za 3 měsíce. Netušili jsme ale, že o téměř 3 roky a jeden spontánní potrat v raném stádiu později budeme mít v rukou žádanku do centra asistované reprodukce s diagnózou “primární neplodnost”.

Střet s realitou
Během té doby jsem prošla od bezstarostnosti počátečních měsíců snah k absolutnímu zoufalství nad každým dalším bílým testem. Kamarádky těhotněly, rodily a znovu těhotněly, okolí se stále vyptávalo kdy už, případně přicházelo s báječnými radami typu: „Nesmíš na to myslet!“, babička se toužila dožít pravnoučete… Hormonální stimulace nezabrala. Začala jsem se uzavírat, každou debatu na téma těhotenství a děti jsem obrečela. Stala se ze mě kombinace uzlíčku nervů a nášlapné miny a při sebemenším dotyku na citlivém místě jsem reagovala jako hysterická fúrie.
Věci se daly do pohybu po změně lékaře, který nám pár papíry vnesl do duše klid – všechny výsledky jsme měli v pořádku. Psychicky jsem na tom byla lépe, na neempatické otázky jsem reagovala víceméně s nadhledem a lehkou ironií. No jo, ale dítě pořád nikde.

Veni, vidi…
Asistovanou reprodukci jsme zatím odkládali, chtěli jsme udělat všechno, co je v našich silách, než se odevzdáme vědě. A tak jsem se ponořila do hlubin internetu a začala pátrat, co s tím. Prošla jsem doslova tisíce stránek internetových diskuzí, online lékařských poraden, lékařských článků. Na počítači jsem trávila většinu volného času a občas i toho „nevolného“. Topila jsem se v přehršli informací. Prokousala jsem se hromadami tipů, názorů a rad a došla jsem k zajímavému objevu:

• máme špatné

• – mé znalosti biologie nebyly v této oblasti až tak dostatečné,

.

Nastalo období zkoumání a zkoušení. Ne vždy jsme zažívali romantiku, co si budeme povídat… Ale podařilo se a 2 měsíce poté, co nad námi můj gynekolog „zlomil hůl“ a vytiskl mi žádanku do CAR, jsem se v ordinaci dívala na malý flíček na ultrazvuku – naši dceru. A věřte mi, že jsem se královsky bavila, když se mě tentýž lékař s vyvalenýma očima ptal, jestli „jsme se opravdu JEN milovali.“ Ano, bez asistence lékařů a pipety.
Ráda bych pomohla i vám, ženám, které se teď nacházíte ve stejné situaci jako já před pár lety. Stojíte v bludišti a hledáte směr, který by vás dovedl k vysněnému štěstí. Nemusíte procházet procesem hledání a třídění informací jako já kdysi. To jsem udělala za vás a na jednom místě vám předložím cenné rady, které přírodě trochu napomohou. Ušetřím vám práci a čas, který byste strávily vyhledáváním zkušeností jiných žen, tak můžete věnovat mnohem příjemnějším (a plodnějším) činnostem.
Nejste v tom samy.

Zdroj foto:Pixabay.com