Předporodní péče v USA: Moje osobní zkušenost
Za posledních pár dnů mi přišla spousta žádostí o to, abych napsala něco o americké předporodní péči. Tedy dobře. Tady je pár odpovědí na otázky, na které se mě ptáte nejčastěji.
Než ale začnu, musím se přiznat, že podobné hodnotící články píšu dost nerada. Z několika důvodů. Za prvé, když mě prosíte o srovnání s Českem, pouštěla bych se do něčeho, co osobně neznám, protože v Česku jsem těhotná nikdy nebyla a co vím, vím pouze od svých kamarádek. Za druhé, Spojené státy jsou velká země s padesáti státy, mezi kterými jsou rozdíly asi jako mezi Řeckem a Finskem. Je mi jasné, že každým článkem na téma “takhle to chodí v Americe” se pouštím na tenký led, jelikož každý, kdo tady taky žije a má úplně jinou zkušenost, mě lehce rozcupuje na kusy. Ale budiž. Tohle je moje zkušenost a pokud máte jinou, ráda si o ní počtu v diskuzi. No a za třetí. Několik článků na tohle téma jsem už publikovala ve fejetonech pro časopisy Maminka a Glanc, které zveřejňuju v rubrice “Moje práce”. Vždycky mi proto připadá, že se v blozích na podobné téma vykrádám, což nikoho nemůže bavit. Ale chápu, že tohle je asi hlavně můj pocit, protože spousta z vás články nečetla.
Takže dneska se budu sice hodně vykrádat (link na celý článek, který mi byl inspirací, najdete tady), ale no co, pojďme na to.
Co mě překvapilo na lékařské péči ve Virginii
Jak je to v nemocnici krásné
Jakkoliv to zní u lékařské praxe divně, opravdu mi to tak připadá. Chodby jsou vymalované sytými barvami a ze stěn se neodlupuje malba. Toalety vypadají jako v luxusní restauraci. Nikdy se mi nestalo, že by tam chyběl papír. Gelové antibakteriální mýdlo s jemnou vůní vanilky. Ani krém na ruce. Navíc je pořád otevřeno, a tak odpadá nepříjemné žadonění o klíč na provázku jako mě to čeká pokaždé u gynekoložky v Praze, kde – zámek nezámek – papír vždycky chybí a mýdlo si ani nevzpomínám, kdy jsem tam viděla naposled. V recepci jsou křesla, časopisy, káva, voda a se mnou nikdy ne víc než dvě čekající. Všechny sestřičky a zdravotníci se představují, podávají ruku (ne všichni jsou v bílých pláštích, ale většina ano) a chodí si nás pacientky vyzvednout na čas nebo dokonce ještě s předstihem, takže v žádném z časopisů si nikdy nestihnu přečíst ani editorial.
Jak je to drahé
Pochopitelně tenhle servis není zadarmo. Čím déle jsem těhotná, tím víc si uvědomuju, jak je těhotenství tady za mořem obrovský byznys a pro spoustu lidí příležitost, jak vysát z rodičů co nejvíc peněz. Vůbec si nedokážu představit, jak to finančně zvládají lidé, co nemají (nebo mají mizerné) zdravotní pojištění. Doktora si člověk vybírá primárně podle toho, jestli spolupracuje s jeho pojišťovnou a než k němu jde poprvé, pro jistotu se o tom u něj i na pojišťovně několika telefonáty ujišťuje. I tak mě ale každá návštěva stojí minimálně 30 dolarů (5 dolarů parkovné, 25 dolarů tzv. co-payment neboli spoluúčast) a další poplatky přicházejí vyúčtované poštou zhruba do týdne až deseti dnů právě podle kvality zdravotního pojištění. Na začátku těhotenství dostane člověk na recepci přehled, které úkony jeho pojištění kryje plně, které částečně a co si musím doplácet sama. Přičemž druhých dvou je většina a patří do nich i základní genetické testy. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se v červnu málem rozbrečela, když mi sestra zcela vážně gratulovala ke “skvělému pojištění, díky kterému budu za každý test doplácet maximálně 500 dolarů.”
Že mám hned čtyři doktory
Ačkoliv všem kamarádkám říkám, že chodím “k doktorovi”, ve skutečnosti nejde jenom o jednoho, ale o praxi s týmem čtyř lékařů. Prohlídky organizují recepční a sestřičky tak, abych se během těhotenství seznámila se všemi, protože jeden pak podle služeb vyjde na den D. Porodnice je hned vedle ordinace, tudíž jsem její výběr nemusela nijak řešit ani se do ní nijak zapisovat – to tady proběhlo nejspíš nějak automaticky, nikdo se mě na to ani neptal.
Kolik je tu byrokracie
Zato se mě ptali na jiné věci. Čtrnáct dnů před úplně první návštěvou lékařské ordinace jsem musela recepčním poslat e-mailem zhruba deset stran vyplněných dokumentů. Většina se týkala mojí a manželovy zdravotní historie nebo právě našeho zdravotního pojištění. V posledním předlouhém dotazníku ale nudu a šeď běžných dotazníkových kolonek rozbouraly tyhle otázky: Nutil vás váš partner někdy k sexu? Bojíte se ho? Jak velká je hrozba, že by na vás během těhotenství mohl zaútočit? Kopnout vás do břicha? Začala jste se sexem před osmnáctými narozeninami? Kolik sexuálních partnerů jste měla? A k poslední otázce tři zaškrtávací kolonky: 0 – 5, 5 – 10, víc.
Jak jsou prohlídky bez emočně neosobní a rychlé
Většinu práce v ordinaci dělá sestřička, která mi na každé prohlídce kontroluje moč, tlak, případně odebírá krev. Také ultrazvuk má na starosti speciálně vyškolená sestra. Ultrazvuk se dělá jeden na úplném začátku, další v pátém měsíci, poslední jsem měla minulý týden v 35. týdnu těhotenství. Klasickou gynekologickou prohlídku jsem neměla zatím ani jednou. Pokud je všechno v pořádku, zírání do dělohy považují pojišťovny evidentně za příliš drahé a lékaři za zbytečné. Některý z lékařů přichází vlastně vždycky až na úplný závěr. Zeptá se obligátní how are you, pak jestli mám nějaké otázky a když ne, položí mě a poslechne si dítě. Ťuk, ťuk, dva nádechy a nazdar. Se vším všudy je prohlídka hotová zhruba do šesti minut. Moje nejkratší trvala dvě minuty padesát vteřin (ano, počítám i čas strávený na toaletě, než jsem se vyčurala do kelímku na kontrolu moči!) Nejdelší devět, protože jsem měla otázky. Odpovědi lékařů jsou stručné a diplomatické jako citace z knihy. Na osobní doporučení typu “co byste dělala vy, být na mém místě” se tu nehraje, nejspíš až příliš to zavání možným soudním postihem. Když mi tu v polovině června potvrzovali těhotenství, sestřička na ultrazvuku pronesla přesně osm slov: “Gratuluju. Jedno dítě. Porod 9. února. Nějaké otázky?” A přidala široký americký úsměv. Očima přitom jako by říkala: “Tak, a hlavně už se na nic neptejte a jděte, další čekají. Time is money, you know.”
Jana LeBlanc
Více článků najdete na www.comiudelaloradost.cz
Zdroj foto: Pixabay.com
