Ačkoli jsem hodně sportovala, nikdy jsem nezaznamenala únavu či žádné jiné zdravotní potíže. Jednoho dne jsem se rozhodla, že půjdu darovat krev s vědomím, že jsem mladá, zdravá a vhodná dárkyně. Po testovacím odběru se mi změnil život. Paní sestřička byla znepokojená z hodnot, které po odběru zjistila. Nevěděla příčinu, ale sdělila mi, že trpím silnou chudokrevností, a že je zcela jistě něco v nepořádku. Následující den jsem tedy navštívila svého praktického lékaře, který mě poslal na krevní odběry a následovalo několik nepříjemných vyšetření. Nutno podotknout, že do této doby JSEM SE CÍTILA ZDRAVÁ A BYLA JSEM ZDRAVÁ. Po provedených vyšetřeních mi bylo sděleno, že trpím celiakií, tedy intolerancí lepku, což byl pro mne šok, jelikož jsem lepek jedla od rána do večera. Vzpomínám si, že první dny jsem chodila v obchodě a brečela. Ptala jsem se sama sebe, co vlastně budu jíst? Rozhodla jsem se změnit svůj jídelníček.
No ,ale nakonec jsem si pojala bezlepkovou dietu po svém. Rozhodla jsem se jí vnímat jako ,,dietu” a rozhodla se, že rovnou i nějaké to kilčo shodím dolů. Začala jsem omezovat nejen lepek, ale i sacharidy a nezdravé tuky a celkově jsem začala velmi přemýšlet co jím. Překvapivě to mé tělo vůběc neohromilo a s mojí váhou to absolutně nehlo. Ovšem na mé vnitřní prostředí to bylo vlivné velice. Narušila jsem si trávící systém a metabolismus, což se následně projevilo padáním vlasů, zadržováním vody, únavou a zejména aknózní pletí.
Svou pozornost jsem začala plně věnovat svým nedokonalostem. Můj život se začal pomalu měnit. To, že mi fungovaly ruce, nohy, oči, uši a veškeré další smysly a části těla jsem vůbec nevnímala, ale jakmile vyrašil nějaký sebemenší pupínek na čele, tomu jsem věnovala většinu pozornosti. Jelikož to bylo vidět na první pohled a já už nebyla pro své okolí tak dokonalá. Názor druhých pro mne byl tehdy asi cenější, než já samotná. Čím více jsem na se pupínky soustředila, tím více jich přibývalo, až jsem je neměla jen na čele, ale také na tváři i krku. Pupínky se staly moji denní rutinou. UŽ JSEM SE NECITÍLA ZDRAVÁ A ANI JSEM JIŽ ZDRAVÁ NEBYLA. Tehdy jsem se dívala pouze z jednoho úhlu a nechtěla jsem vidět nic kolem. Mé myšlení už nebylo tak optimistické a já se jsem se začala točit v kruhu. Čím více pupínků jsem měla, tím hůře jsem se cítila a světe div se, tím hůře jsem vypadala i navenek. Už se mi nedařilo jako dříve a už jsem neviděla vše tak růžové, neustále jsem myslela na to, jak se těch pupínku zbavit. Tak moc jsem se na ně soustředila, až jsem z pupínku měla na obličeji velké bolavé boule. Už jsem nebyla tak šťastná a spokojená, vyhýbala jsem se věcem, které jsem měla ráda. Už jsem nechtěla být středem pozornosti, ale naopak sama doma a v pohodlí. Nad vším co jsem jedla, jsem neustále přemýšlela. Četla jsem tucet článků a navštívila několik dermatologů, kožařů i kosmetiček. Stále jsem čekala a spoléhála, že mi někdo pomůže a poradí. Byla jsem tak zoufalá, že jsem se to snažila řešit cestou homepatie či kinezoologie. Od každého jsem dostala určitý pohled na věc, jakýsi návod, ale neuměla jsem s ním pracovat, respektive až postupem času jsem se naučila spojovat jednotlivé informace. Co je dobré pro někoho, nemuselo být pro men a naopak. Důležité sdělení je, že nakonec jsem tu změnu musela udělat já. Já sama a to vždy bývá uplně nejtěžší.
