Film Cake bourá hollywoodské klišé a přináší syrovou realitu života
Moje kamarádka Tereza skvěle píše. Obzvlášť skvěle rozebírá nové hollywoodské filmy z hlediska psychologie, mystiky, náboženství a kdoví čeho ještě.
To ona mě naučila dívat se na filmy jinýma očima. Ne jen – líbí/nelíbí – ale pozorovat skrze ně, jak se vyvíjí myšlení společnosti, jak se mění zažité vzorce.
Vím tak třeba, že James Bond UŽ není na všechno sám a že tomuhle původně osamělému alfa samcovi neumírají partnerky, ale naopak s ním spolupracují.
Dovolím si proto dnes s Vámi sdílet její nový článek Život. Nenavoněno, nepřibarveno., kde píše o filmu CAKE. Je to film, na který jsem byla rozhodnutá se určitě nedívat, protože depky je přeci dost v běžném životě. Ale kdoví…asi se podívám.
Autorka Terezie Dubinová, www.oheladom.cz
“Tak nějak jsme si zvykli, že příběhy jsou nám podávány ve stylizované, upravené podobě. Už antické divadlo vyzdvihlo a zhustilo určité životní téma – vztah jednotlivce/rodu/obce a nevypočitatelné moci osudu a bohů – a v katarzním, dramaterapeutickém prožitku do něho vtáhlo diváka. Příběh hry ale sotva měl podobu, se kterou by se obyčejný člověk potkal ve svém životě, a ani o to nešlo. Stavba divadelní hry i románu má určitá pravidla a zákonitosti, zápletky nelze nahodile vymýšlet, nýbrž promyšleně budovat, aby je mysl byla schopná přijmout a zvnitřnit. Dnes jsme se ocitli v situaci, kdy jsou témata knih, her a filmů občas předem tak promyšlená (lidmi, nebo dokonce počítači?) a přizpůsobená emočnímu dopadu a finančnímu zisku, že mají s reálným životem a jeho každodenním plynutím i malými velkými výzvami, jen pramálo společného. I příběhy ze života, pokud jsou např. zfilmovány, jsou často upraveny dle filmových pravidel – stačí jen porovnat fotografie skutečných lidí a jejich filmových protagonistů, aby bylo jasné, že stylizace proběhla. Emoční poselství je zdůrazněno, film má gradaci, je doprovázen působivou hudbou – to se vám v reálném životě také nestane –, kamera setrvá déle tam, kam potřebuje diváka dostat. Zkrátka náš popis či zobrazení reality života není realitou života.
Je důležité mít tuto úpravu na paměti, neboť mnoho lidí iluzi knižních či filmových příběhů propadá, a je potom zklamáno, že reálný život jejich tužby neplní. O vlivu příběhů na lidský život bylo popsáno mnoho papíru – připomeňme jen krizi v pletařském průmyslu ve 30.letech v USA, když si Clark Gable svlékl ve filmu košili a ukázalo se, že nenosí nátělník, nebo současné varování terapeutů a sexuologů, že mladí lidé si reálnou sexualitu představují podle jejího obrazu ve filmech, a mají následně ve vztazích mnoho problémů.
Tyto úvahy mi slouží jako úvod ke sdělení, že jsem tuto středu byla naprosto v šoku, když jsem shlédla americký (!!!) film s opravdu nedůmyslným názvem CAKE. Protože to je film ze života. Nemá stupňující se, vybudovaný příběh, děj se nijak výrazně nevyvíjí, nemá happy-end, a vlastně nemá ani nápadné ušlechtilé poselství, jak je ve filmech tohoto typu – o nemocných, trpících lidech – zvykem. Bourá i schéma rolí – hlavní roli hraje známá hollywoodská herečka slavného seriálu a nesčetných jednoduchých komedií Jennifer Aniston, a k mému úžasu ji hraje skvěle (lekce o předsudcích). Nevypadá hezky, už vůbec ne upraveně, a vlastně ani není hlavní hrdinkou, protože hlavní hrdinky jsou dvě: ona a její ošetřovatelka. Obyčejná mexická ženská, co přišla do Států za prací. Hraje ji málo známá, fyzicky nijak oslnivá starší mexická herečka.
Takže si pustíte film inzerovaný jako „drama-komedie s Jennifer Aniston“ a zjistíte, že se díváte na stejně jako v životě plynoucí příběh ženy jménem Claire trpící po nehodě chronickými bolestmi a depresemi. Smát se není čemu – možná absurdním situacím v psychoterapeutických kruzích, úplatku pro terapeutku a pašování léků z Mexika v sošce svatého?Jennifer nemá make up a je stejně důležitá jako její no name služka. Kdo vydrží tento hollywoodský podraz a naladí se, bude bohatě odměněn.
Příběh začíná společným terapeutickým sezením, na kterém ženy vzpomínají na svoji spolupacientku Ninu, která spáchala sebevraždu. Terapeutka ji hraje a ostatní ženy jí mají sdělit, jaké mají pocity, co chtějí Nině říct. Ženy kladou otázky – „Jaks to mohla udělat? Co tvůj syn? Proč jsi některé z nás nezavolala?“ Terapeutka na vše odpovídá: „Můžeš mi odpustit?“ Claire mlčí. Když se jí terapeutka přímo zeptá, co chce Nině říct, nechce říct nic. „Myslím, že by ti pomohlo dát najevo své pocity,“ říká terapeutka (anglicky krásně „get in touch with your feelings“, dostat se do doteku, dotknout se svých pocitů). Claire odpovídá: „Dobře. V tom případě mám jednu otázku. Nina skočila z nadjezdu křížení dálnic 110 a 105, spadla na kamion převážející nábytek do Mexika, tělo našli až 3000 km daleko v Acapulku, dva týdny stálo v lednici na hranicích, než si ho manžel mohl vyzvednout. Je to tak?“ Zděšená terapeutka přitaká. „V tom případě – dobrá práce, Nino! Osobně nesnáším, když sebevraždy usnadňují život pozůstalým. Ale prosím, pokračujme.“
Toto velkolepé entré nám naznačí, že film nebude o síle pozitivního myšlení a vzájemné podpoře ve svépomocných kruzích. Claire, rok po dopravní nehodě, při které zemřel její pětiletý syn, čerstvě rozvedená, s ochromujícími bolestmi, a proto závislá na lécích, jejichž dávky si bez ohledu na lékařské doporučení zvyšuje, cynická, vzteklá, zoufalá, je po tomto svém výstupu terapeutkou ze skupiny vyloučena, protože se dostatečně „nesnaží být pozitivní“. A pak už ji jen sledujeme den po dni, jak se snaží žít, ale vlastně moc nechce, snaží se zabít, ale také vlastně nechce, v blouzněních a snech se setkává s Ninou, v realitě s jejím stejně zoufalým manželem a malým synkem, a to vše pod dohledem mateřské a pečující náruče obyčejné mexické ženské, ke které se chová jako k psovi. Mexičanka Silvana je pro mne zářivou, neviděnou a neoslavovanou hrdinkou našich dní – ženou, která z dobrého srdce pečuje o druhé, má soucítění, ohledy a trpělivost. Tak nádherná , tak potřebná a tak nedoceněná žena, kterou mnoho z nás zná z dob svého dětství či životních krizí: babička, teta, sousedka, cizí žena, která podala ruku v pravou chvíli. A i ona v jednu chvíli potřebuje svoji frustraci vykřičet – a je to tak v pořádku.
Film nekončí tím, že by Claire prozřela, usmála se, zbavila se bolestí a byla šťastná, i když po téměř dvouhodinovém spoluprožívání cítíme, co ji stojí sil – posadit se v autě. Vše plyne v drobnostech každodenního života, které tak důvěrně známe, a které se mohou stát nepřekonatelnými překážkami i hojivým požehnáním. Na čem to závisí, vědí jenom Bůh, Bohyně a naše duše. Claiřin život se točí kolem legálního i nelegálního získávání léků, potýkání se s rehabilitací (a rehabilitační sestrou), křehkého kontaktu s Nininým manželem. Někde pod tím tušíme neustálé bublání otázky, jestli tento den ještě dotáhnout, nebo vše už ukončit – léky, utopením, na vlakové koleji.
Už dlouho jsem nezažila tak nerušivý prožitek života druhého člověka, druhé ženy – nerušivý proto, že umělé koncepty příběhů typu „pointa“, „gradace“, „změna v ději“ či „vyvrcholení“ zkrátka nepřijdou, a vy se plně můžete ponořit do spoluprožívání osudu ženy, která si ani neklade otázku „proč zrovna já?“ – ani na to nemá sílu. O mnohém se nemluví, jenom tušíme, proč se její manželství rozpadlo a kolik energie ji stojí popírání bolesti ze ztráty syna. A i to je ze života – obvykle ve skutečných krizích příliš neřečníme a žádné titulky naši minulost, stav a rozpoložení pro okolí nepopisují a nevysvětlují.
Film mi připomněl ještě jedno téma. Před časem mi milá kamarádka, koučka (která stále pro svoji práci hledá vhodné pojmenování) přeposlala článek odpovídající na její vzrůstající pocit, že není v pořádku, když tzv. pozitivním myšlením přebíjíme svoji nespokojenost a potlačujeme frustraci a bolest. „Vše je zneužitelné – i koučink, i terapie,“ napsala doslova. Článek se jmenuje „Pozitivní myšlení je totalita, z pocitů se stalo zboží, říká psycholog“ a pojednává o bouřlivě přijaté knize dánského psychologa Svenda Brinkmanna „Zůstaňte přímí: jak čelit šílenství po sebezlepšování“ (https://xman.idnes.cz/pozitivni-mysleni-seberozvoj-koucing-emocionalni-kapitalismus-px6-/xman-styl.aspx?c=A170415_170339_xman-styl_fro)
Pozitivní myšlení a „posedlost štěstím“ má podle něho i svoji odvrácenou stránku, kdy se lidské pocity mohou stát zbožím a je nám předepisováno, co a jak máme sdílet. „Dnes se od vás očekává, že se svými pocity budete obchodovat jako se zbožím, že je budete neustále odhalovat a sdílet na veřejnosti.“ Emoce však najevo dávat nemusíme, resp. je na nás, jak se rozhodneme. Někdy máme zkrátka špatnou náladu a děje se nám něco, z čeho radost nemáme. „Mám za to, že by naše myšlenky a emoce měly odrážet svět kolem. Když se stane něco špatného, měli bychom si o tom dovolit mít negativní myšlenky a pocity, protože tak to vidíme.“ Podle Brinkmanna bychom místo motivační literatury („manuálů na produkci štěstí“) měli číst romány – „protože ty nejlepší romány jsou komplexní, plné náhod, jsou chaotické a mají mnoho aspektů. Připomínají vám, jak málo kontroly nad svým životem máte a jak nevyhnutelně je propojen se společenskými, kulturními a historickými procesy.“ Místo do ordinací mentálních koučů bychom měli chodit do lesa – „stromy, tráva a ptáci tady byli dávno před lidmi a pravděpodobně náš všechny přečkají. Trocha pokory tváří tvář přírodě může vést ke zdravé skepsi k naší tendenci být posedlí sebou samými.“
Koučům a jiným „kazatelům cest ke štěstí“ má Brinkmann za zlé, že sugerují lidem přesvědčení, že „úplně každý může dosáhnout štěstí a komu se to nepovedlo, ten si za to může sám“. Rehabilituje také slovo NE: „Neustále se po nás chce, abychom se chápali příležitostí a přijímali nové výzvy,“ popisuje a doporučuje: „Musíme vrátit slovu ́“ne“ ́ důstojnost. Na nových výzvách není nic automaticky pozitivního, na nehybnosti není nic automaticky špatného a ne každá nová příležitost stojí za to.“
Rabíni říkají, že lidé se řadí do tří skupin: cadikim, rešaim a bejnonim. Cadikim jsou „spravedliví“: dnešním jazykem bychom řekli vědomí a moudří lidé, jejichž život je pro druhé požehnáním a kteří šíří světlo. Rešaim jsou „hříšníci“ – nevědomí lidé, kteří ve své omezenosti páchají zlo, ať už neúmyslně či úmyslně. No a bejnonim, „prostřední“ – to je taková ta většina, co se potácíme mezi spravedlivými a hříšnými. Jednou nám to vyjde tak, podruhé onak, snažíme se, ale ještě máme hodně práce před sebou. Dobrá zpráva je, že podle rabínů právě pro nás, pro naši snahu a překonávání sebe sama, má Bůh slabost a pochopení.
Film „Cake“ je zkrátka příběhem pro nás „prostřední“, kteří se sice snažíme, ale někdy nám to, doprčic, nejde, a potřebujeme být ve svém vzteku, smutku a bolesti. Být v nich a S NIMI, se svými emocemi – sami se sebou, jako je pro nás přirozené být s plačícími dětmi a s jinými křehkými bytostmi. V tuto chvíli jsme totiž křehcí my a naše prožitky. I když „víme“, že bychom měli být „nad věcí“, „vědomí“, „moudří“, „usměvaví“ (kvůli tomu, sakra, utrácíme peníze za kurzy jógy a semináře osobního rozvoje), protože „každá bolest je učitelka a všechno má smysl a nic není náhoda a blablabla“. Samozřejmě je to tak, ale neznamená to, že si nedovolíme prožít své hlubiny a pády, stejně jako si dovolujeme prožít radost. Vše je ZKUŠENOST a nemá smysl kolem ní stavět navoněné konstrukce pozitivního myšlení. Protože ZKUŠENOST JE PROŽITEK. Realita, ne teorie.
A jak bylo řečeno, Bůh má pro nás zvláštní slabost. Koneckonců, třeba ani jemu není každý den ejchuchů, i kdyby denně běhal, pil smoothies a opravdu miloval celý svět.”
Zdroj foto: Monika Tomíčková
