Dobrý den, jmenuji se Romana Nagyová.
Ráda bych Vám napsala jeden malý ústřižek z mého života. ( ten nejzásadnější ) Vzhledem k tomu, že dnes zažívám věci o kterých jsem kdysi neměla ani zdání, ráda bych se o ně postupně podělila i s Vámi a případně namotivovala jiné ženy, které třeba stále váhají udělat svá první a radikální životní rozhodnutí. 🙂
START SEDMNÁCTKY
Po škole jsem hledala uplatnění jako tiskař. Byla jsem na svou profesi patřičně hrdá a můj budoucí vysněný sen byla velká, opravdu velká mašina.
Cesta k první šanci k ní však trvala 3 dlouhé roky. Polygrafie je spíše mužský obor a tak jsem často narážela. Snažila jsem se celou dobu držet alespoň tiskařské profese, ale cíl byl stále v hlavě.
DVACÍTKA
Můj známý v tom období přišel s inzerátem, že kdesi v Praze hledají tiskaře. Telefonátem jsem zjistila, že se jedná o pracovní agenturu a že tiskaře hledají do konkrétní firmy. Při pracovním pohovoru proběhla samozřejmě i exkurze tiskové výrobní haly. Ještě teď si vzpomínám jak se mi při vstupu zatajil dech. V obrovské hale stály doslova 3 velké obludy. V daný moment proběhlo něco tak naprosto zlomového, protože jsem byla historicky první žena, která se toho nelekla a která vůbec jako první měla o tuto pozici zájem. Nespala jsem jak jsem byla natěšená čapnout svou životní příležitost pevně do rukou. S nástupem do firmy se samozřejmě zvedla obrovská vlna zájmu a drobnohledu jak to té holce tam na hale jde? 🙂 Nebudu popírat, že některým mužům – ješitům, to trochu leželo v žaludku a dávali to najevo. Jenže já to nevzdala a říkala si, že tu radost jim prostě neudělám, abych to vzdala. Cestou z práce se mi stále v hlavě zobrazovaly tiskové válce, protiválce. Snaha pochopit celkový chod takového stroje, který byl do té doby pouze teoretický z učebních osnov, byla stále větší a větší. Uběhly 2, 3, 6 měsíců a ta holka najednou začala pozorovat, že ji kolektiv vzal mezi sebe i po stránce pracovní. Zkrátka, že ji mezi sebe nenápadně přijali, ale musela si to uznání skutečně vydobýt a zasloužit. RESPEKT totiž nepřichází automaticky. A tak se začala má 11 letá STROJOLÁSKA 🙂
ŽIVOT NARUBY
Postupem času se samozřejmě i díky osobním změnám v životě, změnil i zaměstnavatel. Díky praxi a životopisu jsem dostala možnost na ještě technicky náročnější a kvalitnější stroj. Člověk ale myslí a pán Bůh mění, jak se říká. Takřka po zaučení na novém stroji přišla vážná autonehoda. Do práce byl možný návrat až po 8 měsících. V tom mezidobí se ve firmě odehrála spousta věcí. Koupila “nás” konkurenční firma, nastala okamžitá změna vedení. Nikdo jsme nechápali jak nás mohla koupit firma, která dluží všem dodavatelům na které jste si jen vzpomněli. Přišel úpadek práce. Obchodní zástupci se točili po 2 měsících, protože s novým jménem vedení se odvrátili i někteří stěžijní odběratelé. Přišla propouštěcí vlna….. Tak neskutečné praktiky jak se lidí co nejrychleji zbavit, aby odešli dobrovolně…to jsem ještě nezažila.
Došlo i na mě. Nezachránila mne ani skutečnost, že v danou chvíli už jsem byla univerzální voják na 9 strojích ve firmě, který neremcal a šel se zaučovat i na staré letité stroje, zatímco jiní to považovali za něco podřadného. Došlo na donášení a vymýšlení absurdit jen proto, aby se tam jiní udrželi o něco déle. V daný moment už jsme s partnerem plánovali půl roku miminko. Nátlak na lidi byl tak silný, že jsem po měsíci odolávání, podepsala dohodu i já. Přišla nabídka na jinou pozici v jiné tiskárně – podepsala jsem výpověď tedy díky ní. Nová práce se ale bohužel nakonec nekonala, takže namísto přestupu jinam – ÚŘAD PRÁCE. Naprosto zhnusená z chování k lidem, naprosto odrazená důvěřovat kolektivu jsem se rozhodla nadobro opustit milovaný obor TISKAŘE. Dokonce jsem vyhodila i můj letitý sběratelský sešit kam jsem si celé ty roky vlepovala vzorky mé práce. Je to skoro 10 let a ty pocity mám v sobě pořád stejné. V nové práci ( mimo obor ) jsem po 14 dnech zjistila, že čekáme přírůstek do rodiny. Vzhledem k fyzicky náročné práci jsem musela tuto věc oznámit. Za dalších 14 dní přišla má poslední výpověď v životě. 🙂
Vzhledem k tomu, že už se na mne nevztahovala jakási ochranná lhůta předchozího zaměstnavatele, zkončila jsem znovu na úřadu práce – tentokrát těhotná. Po půl roce podpory jsem neměla nárok na mateřskou a tři měsíce jsem neměla nárok ani na žádný sociální příspěvěk. Partner táhl vše 3 měsíce naprosto sám a ani jako prvorodička jsem neměla ( dle nějakých tabulek o výdělku partnera) nárok na porodné.
O tom, jak jsem si otočila život zase zpět, bude můj další článek 🙂
všem krásný den
Romana N.
