Podle archeologů byli Keltové neskutečně šikovní a pracovití. Jejich přičiněním u nás vzkvétalo šperkařské umění, ale tak by tomu nikdy nemohlo být, kdyby neznali tolik materiálů a nebyli schopni je tak dobře zpracovat. K výrobě šperků používali železo, bronz, zlato, stříbro, sklo, sapropelit, jantar a pravděpodobně i další organické materiály, které se nám do dnešních dob nezachovaly.
„Přičiněním Keltů bylo u nás i v jiných oblastech zavedeno soustavné těžení železné rudy, a však také rýžování zlata v Pootaví. Dobře opevněné keltské městské osady, vznikající v mladší době laténské poprvé v dějinách naší země, byly cílevědomě zakládány v sousedství rudného bohatství (Stradonice u Berouna, Staré Hradisko na Moravě) a vyrostly v důležitá výrobní střediska s vyspělou specializací práce: ve zvláštních čtvrtích tu byly dílny slévačské, kovářské, emailérské, sklářské a zlatnické.“ (Filip, 1997, s. 21)
Železo
„Velké kolekce kovářských produktů – železných artefaktů různých druhů pocházejí z oppid. Ze středočeských oppid se uvádí 135 typů výkovků, které lze rozdělit na nástroje a nářadí, stavební součásti včetně zařízení domů, součásti oděvu a ozdoby, výzbroj, součásti vozu a koňského postroje. Dalším zdrojem poznání železných předmětů jsou depoty.“ (Venclová kol., 2008, s. 73)
I přesto, že víme, že ze železa Keltové vyráběli i ozdoby, např. spony. V muzeích téměř nemáme šanci na nějakou narazit. Osobně jsem se musela vzdát představy, že budu mít katalogu šperků i nějaký ze železa, protože Národní muzeum údajně nevlastní žádný železný šperk v takovém stavu, aby byl pro veřejnost zajímavý, takže muzeum železné šperky vůbec neukazuje.
Byla jsem z toho poněkud zoufalá, a tudíž i poněkud na pochybách, jestli se ze železa vůbec šperky vyráběly. Dana Stolzová mi odpověděla: „Železné šperky se nacházejí, i když v menším měřítku. Železo se špatně zachovává, hodně podléhá korozi, což u drobných věcí může být fatální. Známe železné spony nebo prsteny (npř. Z Prahy- Pitkovic) nebo i kombinované šperky, např. bronzový náramek se železnou ozdobou z Hostivic.“ (Stolzová, 2013, příloha D)
Bronz
Nejvíce se mi však dostávalo šperků z bronzu. Řemeslník Luboš Vostatek, který se zabývá výrobou bronzových replik šperků mi o něm řekl, že se bronz používal k výrobě šperků dokonce častěji i než nám milejší zlato. Podle něj se tak dělo proto, že bronz mohl mít různé odstíny (z dálky mohl klidně vypadat i jako zlato), ale byl trvanlivější a tehdy také velmi ceněný.
Za časů našich keltských šperkařů byl poměr cínu ku mědi 1:9. Předpokládá se, že bronz se u nás mohl vyrábět z domácích surovin. V mladší části stupně LT B2 byla technologie výroby bronzu inovována, takže bronzové výrobky obsahují více olova, které zvýšilo tvárnost bronzové slitiny. (Valentová a kol. 2008, s. 73)
Zlato
„Zlato nesloužilo v době laténské jen ke zhotovování šperků, jako tomu bylo dříve, ale zejména k mincování, tím se objem potřebného zlata podstatně zvýšil.“ (Valentová a kol., 2008, s. 79) Rozhodně nesloužilo jen ke zhotovování šperků, proto jich máme nalezených tak málo.
Dana Stolzová si o menším využíváním zlata ve výrobě šperků myslí toto: „I u nás vyráběli šperky ze zlata, ale zlato je zvláštní materiál, a přece jenom si naši předci rozmýšleli, zda ho do hrobu s nebožtíkem dají nebo ne. Známe pěkný zlatý náramek z Prahy-Veleslavína zhotovený z drátu, zlatý prsten z Hořovicka, zlatou plaketku s napodobením granulace z Chlumu u Rokycan či zlaté šperky z hrobu u Opařan či Hradiště u Písku a další. Ve vyjmenování zlatých předmětů nesmíme zapomenout na mince. I když všechny zlaté šperky a mince, které dnes z našeho území známe, spočítáme, nepřesáhne jejich celková hmotnost 60 kg, což není mnoho. Proč tedy nejsou? Můžeme to přirovnat například k Řecku, kdy bylo v jednom období uzákoněno, že se zlato nesmí dávat do hrobů. Zlaté věci tak zůstávaly mezi lidmi a třeba se časem přetavily na něco jiného.“ (Stolzová, 2013, Příloha D)
Stříbro
„Stříbro nebylo tak časté, i když známe některé stříbrné keltské šperky (např. stříbrné taranisovo kolečko z Velvar, spony, prsteny) a hlavně mince. Například stříbrný prsten s jantarem ze Stradonic či prsteny s gemami ze Závisti jsou spíše z dovozu (Římský říše),“ řekla mi Dana Stolzová během rozhovoru (Dana Stolzová, 2013, Příloha D) a já ze svého původní seznamu šperků vyřadila stříbrný prsten s jantarem, který byl nalezen ve Stradonicích. Přece jen v mém katalogu jde především o šperky keltské výroby.
Sklo
„Podle nedávných objevů byla na našem území nalezena nejstarší sklozpracující dílna v laténské Evropě. Nachází se u Němčic na Hané a pochází ze 3. stol. př. Kr. V souboru, který čítá na 2000 ks skel se dá dokumentovat celý výrobní postup perel nebo náramků. Nalezly se zde totiž nejen stovky finálních produktů – náramků, kroužků, korálků, ale i sklářský odpad, polotovary, zmetky a kusy surového skla, bohužel, žádný doklad výroby skla.
Dílny na výrobu skla jsou zatím archeologicky doloženy jen na Předním východě a v Egyptě a pro pozdní dobu bronzovou v severní Itálii u Frattesiny. Pro dobu železnou dílny na výrobu surového skla v Evropě opravdu neznáme (zatím). Ze Středomoří pak známe z vraku lodi objevené u Korsiky skleněné ingoty datované do přelomu 3. a 2. stol. př. Kr. Podobné ingoty byly pravděpodobně exportovány do keltských dílen, kde z nich vyráběli skleněné šperky.“ (Stolzová, 2013, Příloha D)
Výroba skla tedy není v Čechách doložena. Soudí se, že materiál získávali směnou. Že ale Keltové se sklem opravdu uměli, můžeme zjistit už při pohledu na korálky, které se nám dochovaly ze Stradonic, nebo na bezešvý kruhový náramek z Turska. Jejich výroba je zcela unikátní. Byli schopni ho nejen dokonale vytvarovat, ale i zdobit. Pomocí kobaltu mělo průsvitné sklo tmavě modrý odstín, pomocí manganu fialový a díky „středně“ modrý. Zdobící sklo pak bývalo zakalené, neprůsvitné. Amoniakem a cínem dosahovali bílého a žlutého skla (Venclová a kol. 2008, s. 79)
Švartna
Černé materiály pro výrobu šperků byly v módě už v době halštatské, teprve ale v době laténské se začalo využívat materiálu, který známe jako sapropelit či švartnu těženou v kounovké kamenouhelné pánvena Rakovnicku a Slánsku. (Venclová a kol. 2008, s. 75)
František Sedláček, muž, který přišel na to, jak sapropelit zpracovávat, o Keltech řekl: „Velmi dobře však znali materiál, který se nacházel v nadloží slojí černého uhlí, a tím byl sapropelit o síle 5-10 centimetrů. Sapropelit je vodní usazenina stejného stáří jako černé uhlí, která vznikla z rostlinných a živočišných zbytků, které za nepřístupu vzduchu zuhelnatěly. Tato usazenina se tvořila postupně a je prokládána anorganickými vrstvami písku nebo jílu, které ty hodnotnější části sapropelitu oddělovaly. Sapropelit, pro který místní užívají i název švartna, má také název uhelný lupek nebo hořlavý lupek.“ (Sedláček, 2013, Příloha A)
Těžba švartny byla tedy nejčastěji povrchová. A švartna samotná je tedy díky již zmíněnému vrstevnatý až lupenitý materiál, který bylo možné jednoduše opracovat, ačkoli se jedná o velice lámavý materiál, díky čemuž vznikalo velké množství výrobního odpadu (Venclová a kol., 2008, s. 75) Výrobní postup kruhových sapropelitových šperků rekonstruoval sám František Sedláček
Sapropelitový šperk se dočkal veliké obliby nejen u nás a byly mu přisuzovány i magické vlastnosti díky symbolice černé barvy. „Se sledováním vývozu šperků (a nejen jich) je to složité. S jistotou to můžeme říci pouze o těch švartnových (sapropelitových), které z Novostrašecka doputovaly až do Maďarska, Slovenska, Rakouska, východní Francie a severní Itálie.“ (Stolzová, 2013, Příloha D)
Organické materiály
„Vedle těchto materiálů nám chybí jedna složka, která se nám vůbec nedochovává nebo jen za výjimečných situací, a to je organika, takže my vůbec nevíme, jestli nenosili třeba dřevěné korálky, kožené řemínky nebo jiné přírodniny. Jedna třetina materiálů vypovídající hodnoty je tak pryč.“ (Stolzová, 2013, Příloha D)
K těmto organickým materiálům patří například jantar, kost, paroh, mušle, ale i dřevo a tkaniny.
