Nedávno jsem byla u pana Vystrčila na narozeninách – a víte, co se mi při tom vybavilo? Jedna scéna, která ve mně pořád žije: „Vezmete mě do Senátu?“
Na to se mě zeptal Honza. Náš bývalý klient. Bývalý! Přitom mám pocit, že on nikdy doopravdy „bývalý“ nebude – protože lidi, kteří se osamostatní, s námi zůstávají v srdci. Honza je frajer – bydlí úplně sám, chodí do práce, pere, vaří, sportuje.
No a jednou si jen tak přišel s tím, že by chtěl do Senátu. A rovnou se potkat s předsedou – s Milošem Vystrčilem. A já? Slíbila jsem, že zkusím všechno. Trochu drzost, trochu víra, trochu moje „šílená“ povaha. Ale řekněme si to narovinu – s panem Vystrčila se znám, o to to bylo jednodušší. A navíc – Předseda Senátu není z těch, kteří přehlíží lidi s hendikepem. Takže… to klaplo!
Den D. Vcházíme do Senátu, ta slavná budova, všude ticho a důstojnost. A pak – bum! – Miloš Vystrčil vchází. Úplně běžně, a neskutečně skromně se představil, Honza jemu na oplátku také a začal rozhovor. Hezký, lidský hovor o životě, o politice, práci, kterou Honza má, došlo i na zastřihávání vousů. Prostě všechno možný.
Nakonec jsme skončili přímo v jeho pracovně. Honza kouká na stěnu s fotkami, jmenuje politiky jeden za druhým jak na zkoušce – jen Dalajláma se mu nějak plete na jazyku. A já tam stojím v koutku, směju se a říkám si: tak jo, tohle je přesně ten okamžik, kvůli kterému má smysl moje práce.
Když jsme šli ven, Honza mě doprovodil k autu. Sám pak zamířil rovnou do práce. A mezi řečí povídá: „Ten předseda je docela príma chlapík. Normálně jsme si popovídali. Díky, že jsem tam mohl být.“
No, popravdě takhle by to mělo vypadat. Jsme jedna společnost, politiky si volíme, i Honza je volič a prostě požádal o schůzku a byl přijat a příjemně si popovídal. Já byla jen tichým průvodcem a moc mě to bavilo a poučilo. I politik může být normální.
Foto: Senát parlamentu ČR – senat.cz
