Jesus
Ten kluk se jmenoval Ježíš, vypadal na osm a měl takovou tu hodně černou pleť, co se v ní sem tam blískne modrá.
Popíjeli jsme s Lukem pivo v jednom z těch barů, co lidi otevřou okno svého domku, postaví před něj pár stolků a židlí z plastu, na okenním rámu vedle lahví s pivem zapnou rádio, nazvou to celé „ Růžek u tety„ a zábava může začít.
Ježíš seděl sám o dva stolky dál. Srkal Guaranu brčkem z plechovky a upřeně na nás koukal.
Usmála jsem se na něho a on zvedl palec, aniž by jeho ústa opustila brčko a jeho pohled mě.
Ani tenkrát jsem ještě nevěděla, že zvedání palce je zcela obyčejný pozdrav beze slov a tak jsem si zase naivně myslela, že jsme mu sympatičtí, nebo se mu líbí naše jinakost. Přeci jenom bylo na první pohled vidět, že jsme „gringos“ ( brazilský výraz pro cizince , většinou bílé pleti).
Luka ho přizval k nám.
Konečně opustil Ježíš brčko i svou plechovku a šouravým krokem s hlavou sklopenou došoural až k nám. Usadil se do bílé plastové židle a hleděl na nás skrze řasy, hlavu pořád sklopenou.
„Oi ! Jak se jmenuješ? “ ptala jsem se hrdá na svoje pokroky v portugalštině.
„Jesus“ odpověděl Ježíš a já ně něho vyvalila oči.
„ Ježíš Kristus!“ smála jsem se a kluk zvedl hlavu a smál se se mnou.
„ Bydlíš tady? Kde jsou tvoje rodiče?“ vyptával se ho hlas matky ve mně…
„ No jsem tady teprve tři týdny, jsem tady sám“
„ Cože?! Jak sám!„ nemohla jsem pochopit tu absurdní informaci od tak malého kluka.
„ Kolik ti je?“
„ Deset“ odpověděl potichu klučina a začal vyprávět příběh svého krátkého, ale pohnutého života.
Ježíš pocházel z města vzdáleného asi 2000 kilometrů. Žil jen s matkou a třemi mladšími sourozenci. Otec pil a před 3 lety prostě zmizel. Od té doby se o rodinu staral Ježíš. Od svých 7 let pracoval a staral se o rodinu!
Hlava mi to, co vyprávěl nebrala. Svíralo se mi hrdlo a nespouštěla jsem z něho oči.
„ A co děláš tady… a jak se sem dostal?“ ptala jsem se dál….
„ No už jsem to nemohl vydržet“ sklopil hlavu a jako by se za své rozhodnutí styděl, špital do trička: „ tak jsem odešel, protože je lehčí starat se jenom sám o sebe……“
Tak! Napařil mi tu odpověď jak rozhodnutí zralého chlapa a mě zůstal rozum stát nad jeho životní zkušeností.
Několik vteřin jsme všichni mlčeli. Hlavou se mi honily různé scénáře: Budu ho adoptovat? Zavedu zpět k matce? Existují tady vůbec dětské domovy?
„ Máš hlad?“ zeptal se ho Luka.
Horlivě přitakal, oči se mu rozsvítily a konečně ukázal zářivé bílé zuby.
Od toho dne k nám Ježíš chodil na jídlo, někdy u nás přespal a jindy kdoví kde…….
