Když dítě učí dospělého: Životní lekce od mé vnučky
Jak vypadá pravá emoce vidím pokaždé ve tváři své 10-ti měsíční vnučky. Nefalšované štěstí, smutek, bolest, údiv, vztek, radost …. celá škála ryzích pocitů. Jak krásné je, že mi bylo dovoleno toto vidět a vnímat. Je to nádherný dar pro životem a léty poraněné srdce a pochroumanou duši i mysl. Tyto neskutečně rychle na sebe navazující změny pocitů jsou obrazem bytí toho malého tvorečka, který je dennodenně na své objevitelské cestě a poznávání života. Nezná hranice, omezení. Nechápe, proč by něco nemohlo jít. Mám co dělat, abych jí okamžitě nezačala pomáhat a umetat cestičku jejího poznávání. Neudělám to. Vím, že aby se postavila nebo začala chodit, na to musí tzv. sama mít. Bdím nad jejím bezpečím, ale to je tak vše, co v tuto chvíli mohu udělat. Ty každodenně se opakující snahy jí pomáhají sílit a posouvat její vlastní hranice. Dělá to vše bezděčně, s radostí a ráno se usmívá na každý nový den, přestože bude plný pádů a boulí. Svou neúnavnou snahou a malinkatým každodenním posouváním svých možností mi dává daleko více, než si jen dokážu sama přiznat.
Nějak jsem se ve svém životě ztratila. Honím termíny, počitatelné výsledky, přijímám pravidla okolí, která mi k ničemu nejsou a já nevím co ještě. Úpím nad každým neúspěchem či překážkou, jako by to byl konec světa. Ráno, i do slunečného dne vstávám s nechutí a předem se hrozím toho, co zase nepříjemného se objeví. Výkony, výkony, výkony …
Maličká děkuji ti za ta krásná zastavení s tebou. Když tak na tebe koukám, uvědomuji si, že tuto tvou cestou, kterou procházíš, jsem musela jednou projít i já. Nepamatuji si to. Avšak uvědomuji si, že jsem se nějak v životě přestala usmívat a bavit, a začala se bezdůvodně bát … NĚČEHO. Zapomněla jsem, že ty boule a pády nejsou selhání. Jsou nedílnou součástí mého růstu a cesty za štěstím. Díky tobě už zase vím, že pokud je s úsměvem a láskou nepřijmu jako součást mého “životního učení se”, zůstanu na tom jednom místě, kde je šedo a smutně. A co je horší, budu se snažit přimět tebe, abys i ty jednou v tom šedě-smutném světě žila, protože to je, tak nějak z pohledu nás dospělých a těch dospělejších, znajících život, normální.
NENÍ, nikdy tomu nevěř! A pokud na to někdy zapomenu, tak mi to i sobě připomeň – ukaž mi znovu fotky i videa, když ti bylo 10 měsíců, jak jsi úžasně objevovala a žila život, jak jsme u toho byly obě šťastné. Určitě si vzpomenu na tvůj nefalšovaný smích dítěte, kdy všechno šlo. A když nešlo, přesto to bylo úžasné.
Zdroj foto: Pixabay.com
