Za co? Za všechno!
Dobře, tak ne, nicméně dnes jsem si něco uvědomila.
Mám známou. Posledních pár let se jí spíše vyhýbám, nevím proč, ale necítím se v její společnosti nikterak příjemně. Nevěděla jsem, proč to tak je, ale dnes jsem potkala její tři dospívající děti a při rozhovoru s nimi mi ta myšlenka proletěla hlavou jako blesk.
Ona to ví! Ví kdo za to může! Za co? Za všechno. Za nezdary v práci, za její nevydařené vztahy, za neutěšenou majetkovou situaci, za slabé zdraví, za špinavé boty v chodbě i za tvrdý chleba ve spíži. Na jakoukoli negativní situaci ve svém životě reaguje tak, že hledá viníka…a většinou ho najde. Jsou to hloupí a nevěrní partneři, nespravedlivý šéf, rodiče, sousedé, prodavačky v obchodech, lékaři, zkrátka kdo je zrovna po ruce. A tuto svou superschopnost přenáší i na své děti a tak slyším, že za špatné známky mohou učitelé, za špinavou bundu rodiče a za chatrné zdraví lékaři, bez ohledu na plechovku s Coca-colou, kterou při tomto tvrzení drží puberťáci v ruce.
Ode dneška budu víc, než kdy předtím pracovat na tom, abych si po každé negativní zkušenosti řekla: Kdo na tom, že se to stalo má podíl? Mohla jsem něco udělat jinak? Mohu něco udělat teď, abych situaci zlepšila? Jedině tak budu totiž já pánem situace a budu schopná na situaci reagovat. Pokud bych přijala myšlenku mé známé a hledala (a jistě také našla) viníka, dostala bych se nevědomky do situace, kdy bych svůj život vydala do rukou cizích lidí a postavila bych se do role oběti, která pouze doplácí na chyby svého okolí.
Nejlepší způsob, jak se naučit něco nového, je přiznat si, že to /zatím/ neumím.
