Vilém Čok: Jsem determinista

Vilém Čok je rocker tělem i duší. Taky člověk, který to vždycky měl v hlavě srovnané, zajímá se živě o dění kolem sebe i o ekologii, jako jeden z mála muzikantů žije stále se stejnou manželkou a i když není svatý, zas tak často bulvární plátky neplní.

Kdo je Vilém Čok?

Těžká otázka, možná jedna z nejtěžších. Vilém Čok je člověk, ale nechtěj po mně charakteristiku vlastní osoby. Myslím, že člověk by sám sebe neměl hodnotit, to by měli udělat ti, kteří ho vidí zvenčí…

Prošel jsi slavnými kapelami (Zikkurat, Moped, Pražský výběr, Stromboli, Nová růže, Delirium Tremens, Bypass) i úspěšnými muzikály (namátkou Pěna dní, Jesus Christ Superstar, Excalibur, Johanka z Arku). Dokážeš říct, co z toho všeho bylo největší srdcovkou, co tě nejvíc ovlivnilo nebo posunulo?

Člověka vždy něco posune, ať je to špatná či dobrá věc, a díky tomu se někde ocitne. Má to vliv na jeho další formování, umělecké, psychické, lidské. Většina činností, které jsem dělal já, mě posunula do pozitivity – kapely i vše ostatní, ať to byly muzikály, moderování, televizní show atd. Samozřejmě se člověk nevyhne šlápnutí vedle a rychlé zhodnocení situace je moc důležité pro ústup nebo naopak volbu boje.

Řídím se heslem poslouchej své srdce, ale přiber k němu mozek.
Během posledních cca 5 let jsem dospěl k jasnému rozhodnutí věnovat se pouze rockové hudbě. Dostal jsem v životě spoustu různých nabídek (herecké role, muzikály, před lety jsem měl dokonce moderovat ESO místo Terezy Pergnerové a – bacha, bonbónek – lano do skupiny Lucie), většinu toho jsem odmítl, z časových či ideových důvodů. Vždy jsem upřednostňoval své koncerty, i když často nebyly lukrativní, hlavně těsně po revoluci. Vkládal jsem mezi ně různé jiné činnosti, které podněcovaly mou zvědavost – co kdybych si zkusil tohle, co by to udělalo? Sám sebe jsem testoval, na co mám a na co ne. A tak jsem budoval svou kariéru po malých stupíncích až doteď.

Někdy je ti, myslím, podsouváno okolím, že tou srdcovkou je Pražský výběr?

Tak samozřejmě, Výběr je srdcovka a jako muzikanta mě udělal. V té kapele jsem vyrostl a vlivem obou Michalů (Kocáb, Pavlíček – pozn. aut.) se naučil, jak přistupovat k hudbě i činnosti kolem, práci s lidmi,  manažerským dovednostem. Ve všech souborech, kterými jsem prošel, nebyl nikdo, kdo by se mnou byl ochoten věnovat hudbě tolik času a úsilí. Ta oběť je opravdu velká.

Zkuste se na to podívat takto – např. před jedním koncertem zahrnuje jeho realizace několik týdnů až měsíců průběžné práce. Těch koncertů je cca 30 – 50 za rok. Jednoduchými výpočty z toho vychází, že během roku sedíte denně 5 – 10 hodin u kompu s hands-free na kebuli. Práce na desce pak trvá několik let.

Tohle všechno vyústilo ve fakt, že koncerty se svou kapelou Vilém Čok & Bypass, což je druhá srdcovka, dělám z 90 % sám, od produkce, přes marketing, po finalizaci všeho včetně investic. Běžný posluchač tedy vidí jen vrchol ledovce, když je kapela na pódiu, kde si to užívá.

Bylo ti 62 let, vypadáš skvěle, čím se udržuješ v kondici?

Kondice je důležitá, protože rocková hudba je branže velmi vyčerpávající a energii odčerpávající (i když ta energie se taky vrací, třeba od lidí na koncertě).

Když děláš například pop či folk, tvůj výdej energie je nesrovnatelně menší než v rockové hudbě. Tam je fyzická odolnost a pohyb dokonce žádoucí, takže jednak plavu (což je skvělé i na očistu mysli), taky chodím každý den se psem, házím noži a chodím střílet. Tím kompenzuji tlak negativních jevů, jako je například stres a totálně přeházený biorytmus.  Stane se, že z koncertů jezdím v průměru mezi 01 – 04 hod ráno. Když už se dostávám během týdne znovu do kondice, přijde pátek a sobota, kdy nejčastěji bývají v sezóně koncerty, takže jedu na další. Člověk je doslova rozbitý a jen co se zdá, že to bude fajn, vše začíná znova.

Jsi také propagátor detoxu, můžeš k tomu říct více?

Propaguji svůj detox, ale nikoho k němu nenutím. Během doby se ke mně přidávají fanoušci a kamarádi, třeba Kamil Střihavka či Dan Hůlka a spousty dalších ze sociálních sítí… První detox jsem začal v r. 2001. Cítil jsem velkou únavu, taky kolem mě lítalo moc flašek. Vždycky někdo přijde, fanoušek, promotér: „Pojď, dáme si panáka.“ Neustále si připomínám lidi, kteří kvůli chlastu skončili blbě. Třeba Petra Nováka, ten měl rád své fanoušky, nikoho neodmítl a špatně to dopadlo. Stejně jako u spousty jiných muzikantů, kteří propadli alkoholu a zemřeli předčasně.

Říkal jsem si tedy, proč bych nemohl zkusit vydržet úplný alkoholový půst třeba 14 dnů? Když se mi to povedlo a nic tak moc těžkého to nebylo, přidal jsem další týden a postupně skončil na 3 měsících (leden až březen). Porušil jsem ho jen 2x, jednou za Covidu, kdy jsem si říkal: „Já nemůžu hrát a ještě si nemůžu dát frťánka? No to ne!“ Covid se bez chlastu nedal přežít.  (smích, pak zvážní…)

Podruhé letos, když mi zemřela maminka.
Nechtěl jsem být závislý na lécích, byl jsem z nich dost otupělý, tak jsem bolest zkusil utopit v kořalce. Zcela se mi to nepovedlo, to těsné provázání se smrtí je velké trauma, které si mozek zakóduje a jelikož nemám žádné sourozence, řídil jsem všechno sám. Až do poslední chvíle.

Jsi obklopen muzikanty o generace mladšími, jak se ti s nimi spolupracuje? Čerpáš energii ty od nich nebo spíš naopak?

Rozhodně oni ode mne. Jsem překvapený, že na pódiu vykazují míň energie než já. Ze mě vždycky tečou proudy potu, z kluků ne. Vyžaduji od nich ale pohyb, to je bezpodmínečně nutné, protože lidi poslouchají i očima. Když jsi na koncertě, kde na pódiu stojí 4 chlapi jak puci, to je těžká nuda. Samozřejmě, že musí špičkově hrát, což je podmínkou přijetí do kapely. Můžu s pýchou jmenovat opravdové kytarové mágy, jako jsou Standa Jelínek, Petr Henych, Pavel Marcel či Michal Brož, kteří se mnou prošli kus rockového života a je pikantní, že současní hráči mohou být většinou věkově mými syny. Jsem rád, že můžu tyhle mladé kluky vést svou cestou. Protože oni taky vyrostou, naučí se, jak se co dělá a dělat má a tím se dá říci, že vychovávám mladou rockovou generaci. Ale nejsem výjimkou, hodně rockových star to s tímto vědomím dělá.

Protože jsme platforma zejména pro ženy, změníme téma –  čím jsou pro tebe ženy?

Slavní básníci říkali, že žena je věčnou inspirací, což je pravda. Já si žen nesmírně vážím, protože si myslím, že jsou lepšími bytostmi, než chlapi. Jsem o tom skálopevně přesvědčený, vždyť i historie světa to ukazuje. Taky jste odolnější, hezčí a umíte vařit. (smích)

Když jste platforma hlavně pro ženy, prásknu na sebe, že jsem katastrofální kuchař. Fakt něco strašného! Neumím guláš! Asi před 2 lety jsem po své ženě chtěl, aby mi ukázala, jak se to dělá. Ukázala, ale tak nějak halabala a mně to do hlavy nevlezlo. Já holt musím koukat do zápisníčku, dělat si poznámky, točit videa… Ale jednou to přijde!

Technický typ částečně jsem, dokonce jsem se naučil nastavovat myčku, občas opravím i domácí spotřebiče. Chystám se na další velký životní krok, zvládnout programovat pračku a třeba to i na podruhé nezapomenout. (smích)

V tomto důvěřuji své ženě, mít kvalitní  přístav je pro umělce životně důležité. Strava taky muzikanta ovlivní, v jakém stavu pak na pódiu je. Když hodně hraje a jí špatná jídla, o to rychleji organismus chátrá. Vím o čem mluvím, rok a půl jsem bojoval se zánětem žaludku, takže poslední roky sleduji, co na cestách jím.

Tvoje manželství s Janou trvá 42 let, ustáli jste i velké problémy (například tvé s alkoholem), jaký máš recept na řešení partnerských krizí a spokojené manželství?

Pokud si lidi poslechnou písničku Nebylo to mezi náma vždycky růžový,
(album 4 kruhy – pozn. aut.) recept tam najdou. Jde o kombinaci různých věcí dohromady, aby soužití vydrželo. Například partnerská důvěra, schopnost odpuštění a tolerance, vzájemný respekt a vstřícnost. Po letech se pak dostanete do bodu, v němž dojdete k tomuto poznání: Jestliže není důležité měnit, pak je důležité neměnit. (smích) A to i přesto, že máme s manželkou na projev lásky rozdílný názor.

Ale bacha, záleží i na tom, v kolika letech do manželského stavu jdete a v jaké době. My se brali za komančů, velmi jsme se milovali a nějaké rozvody tehdy vůbec nepřipadaly v úvahu. Dnes je podle mého ve vztazích více povrchnosti, přelétavosti a spousta jich jen klouže po povrchu. Vinou technického pokroku je problémem i komunikace, lidé sedí vedle sebe a přitom koukají do mobilu. Navíc v této době nechutné zdůrazňování peněz a blahobytu ke stavu přirozené lásky nepřispívá…

Jsi táta dvou dospělých synů a děda jednoho vnoučete, v čem se tyhle dvě role pro tebe liší? Měl jsi čas na výchovu dětí, máš víc času na vnouče?

Naivně jsem předpokládal, že až budu mít velké syny, budu mít víc času na sebe a všechny věci okolo. Teď ale se ženou s hrůzou zjišťujeme, že je to vlastně horší. Musíš dělat spoustu jiných věcí, např. pečovat o staré rodiče, přebírat jejich nemovitosti, udržovat je a do toho pracovat… V mém věku už byl táta 2 roky v důchodu a užíval si volníčko. Je totálně skandální, kam to naše vlády dopracovaly při spravování státního majetku, který navazuje na státní důchodový systém a to ve století výrazného technického pokroku. Nechme ale politiky, myslím, že čtenáři vědí…

No a tím pádem vzhledem k přibývajícím rokům se logicky energie ztrácí a je potřeba ji s rozmyslem vrhnout do smysluplných věcí, dokud ještě nějakou energii máte. Čím dál víc mě trápí, že se nemůžu věnovat vnučce tak, jak bych chtěl. Svým synům jsem se taky nevěnoval jak bych si přál, ale tenkrát jsem musel udělat úlitbu hudbě. I vzhledem k zákazu moci hudbu veřejně provozovat, což STB (státní tajná bezpečnost) dotáhla na 4 roky zákazů a perzekucí. Toto už doufám platit nikdy nebude, ale muzikanti by si měli uvědomit, že pokud do muziky chtějí jít naplno, něco ztratí. Ztratí čas pro své blízké, rodiče, děti. Je to tvrdé, ale je to tak. Na druhé straně je spousta plusů, které hudba dává. Je třeba si vybrat. Vybalancovat to nelze.

Nikomu z nás se nevyhnou fuck-upy, jaký byl tvůj  největší? Co ses díky němu naučil?

Teď jsme se o jednom možná bavili, nikdy nevíš, co ti která cesta přinese.

Někteří lidé považují cestu za cíl, ale to je omyl. Cesta je pouze směr a ne cíl. Jdeš po ní a potkáváš různé odbočky, kterými uhýbáš na jiné, třeba i špatné cesty. Blbě odbočíš a pak se z toho nemůžeš vyhrabat.

Možná jsem udělal chybu, že jsem v době totálního vyčerpání z rocku vlezl do muzikálů. Jestli to nebyl zrovna fuck-up, že jsem se měl možná držet svého rockového směru i přes fakt, že jsem dostal „burn out“ (fyzické i psychické vyhoření – pozn. aut.). Tady mě právě poprvé dostihl determinismus. Vysvětlím níže.

Lidé si bohužel často zasírají mozkové závity otázkami, které nejdou zodpovědět, takže se stáváme obětmi vyšší logiky. Bylo by proto lepší mávnout rukou a nechat mozek chvíli odpočívat.

V tomhle to mají fatalisti jednoduché, řeknou, že co se má stát, to se stane a tím pro ně problém hasne. Já jsem determinista – ten přemýšlí o všech příčinách a následcích. Všechno včetně minulosti přece ovlivňuje přítomnost i budoucnost. Nic se neděje bez vzájemných vztahů mezi sebou. Ať je to příroda nebo činnosti lidí.

Když tě teď praštím do kolene, budeš kulhat ještě týden. Rána je minulost, přítomnost je bolest a do budoucna budeš mít problémy s kolenem. (smích)

Vím, že dokážeš jít neúnavně za svým cílem, obětovat tomu všechno, kde bereš sílu ve chvílích, kdy se nedaří?

Jsem umanutý a i když se mi něco nedaří, dělám to tak dlouho, dokud se to nezdaří aspoň trochu. Pokud třeba něco skládám a nejsem s tím spokojený,  tak to obrábím na etapy tak dlouho, až se z písničky začne klubat docela dobrý tvar. Nejsem tedy muzikant génius, spíš muzikant dříč. V hudební branži mám málo odpadu, skoro všechno, co složím, zužitkuju. Skládám a textuju pro publikum ve vyšším levelu, kdy si posluchači objevují v nahrávkách skryté finesy.

Co plánuješ v nejbližší době, kam bys nás pozval a co bys popřál na závěr čtenářkám a čtenářům?

Před dvěma lety jsem vydal desku Čtyři kruhy. Teď ji propaguji, hraju z ní nové věci a mám radost, že na ně lidé výborně reagují. Takže zvu na koncerty. Termíny najdete na mém webu.

A co bych všem popřál? Ať jsou zdraví a veselí až do smrti!

Děkuji za rozhovor.

Autorka: Lenka Vargová

Foto: se souhlasem Viléma Čoka

Veškerá práva k textu i fotografiím vyhrazena.