Stojím na kraji propasti, pode mnou osmdesátimetrová hloubka, přede mnou se v mírném větru pohybuje zhruba třísetmetrové lano. Někde blízko hučí vodopád, který mám šanci vidět jen pokud dorazím na druhou stranu. Srdce mi buší jako splašené. Snažím se soustředit na svůj dech a zklidnit hlavu. Děti a manžel mě zvědavě sledují.
Všichni čtyři ví, že se bojím výšek. Ví, že jet na laně je pro mě něco tak nepředstavitelného jako let na Mars. Ví, že se mi na to lano moc nechtělo a váhala jsem.
Limity v hlavě? Co chci naučit své děti?
Jsem si vědoma, že svým dalším krokem můžu děti tak moc ovlivnit. Ukázat jim, že všechny limity, které máme v naší hlavě, můžeme posunout. Když se rozhodneme a překonáme sami sebe. Když vykročíme ze své komfortní zóny a uděláme krok do neznáma.
Jedině tak zjistíme, jestli to naše „neznámé“ a nekomfortní stojí za to. Vždy to je obrovská zkušenost-buď vyhrajeme, posuneme svou hranici a bude se nám to líbit. Minimálně se o sobě něco nového a objevného dozvíme.
Třeba to, že jsme schopni dokázat vše, co srdcem chceme, i když nás rozum přesvědčuje, že to není možné. Že je to nebezpečné. Že to možná nebude stát za to. Že nám je v tom starém dobře a o nic moc jsme vlastně doteď nepřišli…
Taky vím, že mám jedinečnou šanci svým dětem zapsat do hlavy opačný vzorec. Posílit vnitřního našeptávače, že když se maminka tolik bojí, asi to nebude tak bezpečné a třeba by se měly bát taky. Nebo do toho nejít vůbec. I když to tak moc chtěly. Protože jsou na to ještě malé. Mají dost času, aby to zkusily později. Jednou. Až vyrostou. AŽ…
“Mami, já tomu STRACHOVI řeknu, že se se mnou nemusí bát…”
Mladší dcera mi po cestě vysvětlovala, že je dobré dělat všechno v okamžiku, kdy se na to cítíš. A ona, i když má trochu strach, se na lanový přejezd přes kaňon cítí právě teď. Už se těší. Fajn, odtuším v duchu.
Probíráme i to, že je normální mít obavu z něčeho nového. Říct si, proč mám strach a z čeho nejvíc. Pak můžu zjistit, co s tím můžu dělat.
Dcera se na mě spokojeně podívá:” Mami, to je zrovna to, čeho se trošku bojím. Že jsem to nikdy nedělala a nemůžu vědět, jaký to bude. Ale moc moc moc to chci zkusit. Já tomu strachovi řeknu, že se se mnou nemusí bát. A ty to tomu svýmu řekni taky, jo?” 
I já svou hlavu přesvědčuji, že udělat krok do propasti bude fajn. Je to stejné jako všechno nové, co mi vstoupilo v životě do cesty. Já se toho mnohdy bála, a nakonec to nebylo nic jiného, než buď příjemná změna nebo životní zkušenost k nezaplacení. Deset, devět, osm, sedm…
Hlavou mi proletí podobný obraz před několika lety. Firemní outdoor ve Špindlu, přešlapuju na okraji, zavěšená nad přehradou. Není to tak velká výzva jako dnes, ale v hlavě mám jediné “…Neblázni, vždyť nevlezeš ani na horskou dráhu…Nejanči! TO FAKT NEMŮŽEŠ DÁT!“
Zbylí dva členové našeho týmu mě mohutně povzbuzují, ať zavřu oči a „vykročím“ do neznáma. Nejsem schopna ničeho. V tom do mě jeden z nich nečekaně žďuchne a já, naprosto paralizovaná, se spustím směr vpřed. Ještě zaslechnu, jak na mě volá, že snad nedostane v pondělí „padáka“.:-D
Nedívám se ani chvíli pod sebe, hypnotizuju břeh na druhém konci. Zhruba od poloviny „cesty“, povzbuzována mohutným jásotem z druhé strany, zjišťuji, že to není tak hrozné, jak jsem si myslela.
Tenkrát mě můj vnitřní strach přepral. V hlavě jsem měla jediný destruktivní program „TO NEZVLÁDNEŠ!“
Oproti této zkušenosti dnes stojím nohama i hlavou na jiném místě. Přesto, že zpočátku cítím srdce až v krku a z výšky i rychlosti mám velký respekt.
V duchu odpočítávám poslední vteřiny…(pokračování zde).
