Nedávno se mi stalo něco, nad čím přemýšlím horem spodem.
Jedna naše kamarádka zhubla.
Fakt hodně.
Neviděli jsme ji asi třičtvrtě roku a teď nás to teda docela vyvedlo z míry. Ale co přesně, nad tím fakt hluboce hloubám.
Celý život žiju dietami a složením jídla a co jíst, aby člověk nepřibral a když přibere, tak ty výčitky svědomí, že zas selhal a když selže a přibere, tak přibere o to víc. A když si dá buchtu nebo něco dobrého, okamžitě se trýzní, že se zas neudržel.
A váha stejně nejde a nejde dolů, i když se stravujeme fakt co nejčistěji, co nejmíň „sra…“ a co nejvíc zeleniny a ovoce. Nepíšu to proto, aby mi zas někdo vykládal, že to dělám špatně. Jím a stravuji se tak, aby mi bylo dobře a to slovo DOBŘE je v tomto celém nejpodstatnější. Můj žaludek je fakt barometr na všechno sračkoidní a hned se bouří i tam, kde je většina populace v pohodě, ne-li v ráji. Když vidím recepty, kde jsou ingredience šlehačka, tuky, cukry, lije se na to cukrová poleva a…vypadá to naprosto fantasticky…mne už jen při koukání bolí žaludek. A tak ho nedráždím. Snažím se ho nedráždit. I přesto žiju v dost velkém prostoru, teda zabírám dost velký prostor a poslední desetiletí s tím fakt neumím nic udělat.
Asi proto, abych se konečně v šesté dekádě svého života začala mít ráda taková, jaká jsem.
Abyste mi rozuměli, není to o nicnedělání. Není to o hýření všemi směry a následném chlácholení. O omlouvání zhýralosti. Je to čistě jen…pud sebezáchovy.
Že když to prostě nejde, tak to nejde.
Že se přece nebudu nesnášet do smrti.
Že tohle fakt není to, jak chci prožít život.
Sebebičováním.
Všudypřítomnou sebekontrolou.
Odpíráním všeho příjemného.
Otázku sebelásky zkoumám a řeším intenzivně dost dlouho, ale na té akci nedávno jsem se musela zamyslet ještě i jinak.
Všechny diety světa hlásají, že když zhubnete, budete krásnější, sebevědomější, přijímanější, úspěšnější, milovanější, prostě k zulíbání.
A já tam viděla paní bez života.
Starou.
O vráskách se asi nedá mluvit, ale i tak na mne působila, jako by zestárla o deset let.
Neodvažuji si myslet, že by byla nějak nemocná. Sledovala jsem ji. Docela se bavila, docela se nijak nekrotila v jídle. Ale už to nebyla ona.
A mně se okamžitě vybavila i moje máma. Když fakt hodně zhubla, najednou jí vylezly všechny vrásky. Najednou to nebyla hezká babička jako doposud, ale stará paní, která zhubla. Štíhlá. Konečně se nestydí říkat doktorům svoji váhu. Je spokojená. Aspoň říká, že je spokojená.
To by asi mělo být super, když je sama se sebou spokojená. Ale ona asi není. Pro vnoučata už to není TA babička. Jak si úzkostlivě celý život hlídala váhu (a často neuhlídala), tak teď se denně váží o to úzkostlivěji. Aby zas neměla o půl kila víc než předchozí ráno. Celý život otrokem váhy. Toho čísla, které se tam ukazuje.
A přesně tohle znám. Vím, že když si stoupnu na váhu a zrovna mám o půl kila míň, tak že se pak vážím o to nervóznější, abych toho půl kila nepřibrala. A tak se radši nevážím. A snažím se vážit si toho, že si umím užívat den. Že si vážím dne, ve kterém si povídáme s miláčkem. Ve kterém si děláme vzájemně radost. Že si vážím svého těla, které i přes všechny úrazy a bolesti zvládá každé ráno vstát. Které funguje. Které si umí užívat všechny příjemnosti. Které se umí vzrušit. Které cítí pohlazení. Které cítí…
A raději budu dobrosrdečná milá vstřícná prostorová než tenká kontrolující bičující se se stálým dozorem nad sebou…
Možná to vyústění není to, co jsem mínila vyplodit na začátku a možná to vůbec nedává smysl, ale nutkání to nějak vypsat bylo silnější než já.
Minimálně jsem si uvědomila, že žít s prostorově větším tělem není hřích…
