Kdysi se mi dostala do ruky kniha od Barbara Gordonové, je to už dávno, kdy mně kniha zaujala přečetla jsem ji jedním dechem.
začala psát svůj bolestný příběh roku 1977 jako součást terapie, když se vrátila z psychiatrického léčení.
Obsah samotný je ale moc příjemně napsaný, velmi citlivě, něžně i lidsky a civilně. Místy je příběh poetický, jinde úsporný a strohý. A dohromady to funguje báječně.
Zneklidňující podstatou (je to skutečné, může se to tedy týkat i mě? jak tenká je hranice?) a nejednoznačností ve vztahu k pravdě (pohled jediného člověka, navíc se zakaleným vnímáním). Je to napínavé, zajímavé, poučné, a nakonec i povzbudivé. A taky hrůzné v tom, jak vás duševní choroba ocejchuje a vy se stanete bezmocnými v rukou psychiatrů – a já jen doufám, že konec 70. let v USA se liší od současnosti (?).
Překlad pochází z první poloviny 80. let
Kniha mne hodně bavila, je to o lidech, kteří prošli psychiatrickou léčbou- Měla úraz, doktor jí předespal zbytečně silné prášky od bolesti a autorka se stala závislou. Přemýslela jsem o křehkosti lidské duse. Je to spíš o naději a beznaději ženy, která si prošla těžkým obdobím
Jde o úchvatně zachycený dlouhý proces psychiatrické nemoci od začátku přes pád do hlubin po vyléčení. Někteří čtenáři knihu obdivují, jiní ji zatracují.
Mněkse kniha moc líbila a chtěla bych si jí přečíst znova, vím, že jí mám v knihovně, ale to tu knihovnu musím probrat, snad jí najdu.
Vždy jsem v ní našla něco zajímavého o nitru duše a a jejího onemocnění.
