Strach je největší strašák
a taky náš nejnebezpečnější nepřítel *sad*
Je to rok, co se děsíme nemoci Covidu, skutečně se děsíme. V žádném případě nepodceňuji tuto nemoc, ne. Mám z ní respekt a bojím se o své blízké. S každou teplotou doma a nebo jen kýchnutím, zakašláním, bolestí hlavy jsem v pozoru a také se bojím.
A to já jsem přeborník, co se týče strachu. Trpím panickou atakou a tak se do slova děsím každým leč bezvýznamným podmětem ke strachování, jako je třeba krásně tmavá obloha před deštěm, klid před bouří, husté sněžení…??? Všechny tyto jevy miluju a přes to mě uvádějí do světa děsivých strachů.
Ale nesmíme se tak děsit. Protože strach je největší strašák a ten nás oslabuje ba spíš nebezpečně ničí. Musíme se naučit strachům a obavám čelit a nepodléhat jim.
Lehce se to říká, ale musíme v sobě najít tu sílu. Před rokem a kdy ještě dříve v mém životě jsem se bála o své zdraví, stejně, jako dnes, ale vůbec mě nenapadlo, že bych propadala děsům, že dostanu:
– Infarkt
– Rakovinu
– Mozkovou cévní příhodu
– Skutečnou chřipku (tu jsem na štěstí nikdy neměla, abych v horečkách a bolestech kloubů ležela několik dní)
Nebála jsem se porodit a to v pionýrské době, kdy přirozený porod byl za každou cenu(ač mi umřela babička při porodu velkého dítěte, mě tahaly kleštěmi) a syn se narodil po několika injekcích na otevření a stejně byl přidušený. I přes to jsem rodila ještě jednou a to velmi odvážně ve věku 35 let.
Nedávno jsem hovořila s příbuznými ze Slovenska a jejich obava z Covidu je přímo šílená. Stále o tom hovoří, děsí se vládních opatření, propadají nemožnosti cestování….a tak.
Ale není tak zle. Musíme se podívat na situaci zcela jiným pohledem. Žijeme v míru jak se asi žijem lidem ve válce? My máme co jíst, spousta z nás se musí v této nelehké době hodně uskromnit, šetřit, hodně vytrpět. Ale ráno zase výjde slunce, dýcháme lepší vzduch a kolem každého z nás je nějaký kousek přírody, kam můžeme vyjít a nadechnout se.
Každý večer si zapálím svíčku a vnímám ten její plamínek, myslím na příjemné věci a ať už u šálku dobrého čaje či sklenky červeného vína, věřím v dobré zítřky. Věřím a vím, že bude zase líp. Celý svět se zastavil, asi to tak mělo být, možná příroda nás lidí už měla prostě dost.
Zastavme se s ní a rozjímejme, vnímejme jeden druhého, věnujme se více rodině a hlavně věřme, že bude dobře.
A hlavně přestaňme se bát*enzo*
Vaše M.
