Reflexe o štěstí: Porozumění křehkosti života očima cizince
Včera jsem jen tak seděla na lavičce uprostřed neznámého náměstí a sledovala tanec vodních gejzírů místní fontány. A kapky vody poskakovaly nahoru a dolů v rytmu, který jim nadefinoval nějaký člověk… A zatímco slunce mi svými paprsky vykreslovalo úsměv, vítr mě zlobil ve vlasech, takže jsem je musela každou chvíli odendávat z očí. Mohla jsem je zavřít a nechat se jen unášet do dálek, tak jak to koneckonců často dělám. Já vím. Ale kolem proudili lidé a mě bavilo dívat se na ně. Takové malé panoptikum na dlani.
Takový malý útržek tak trochu zasmušilého světa, neboť téměř všichni měli podmračenou tvář. Neumím vlastně ani moc popsat pocit a náladu, která do mě postupně vstupovala. Zvláštní marnost, chce se mi říct… Kdo jsou ti lidé, co se tu jen tak míjejí, aniž by si věnovali pohled? Jaký příběh si každým dnem a každou minutou zapisují do své pomyslné knihy života? Do jaké míry jsou oni autory svých kapitol a jakým dílem za ně rozhodují druzí? Znají sami sebe, oni poutníci životem? Umí se bránit? Stihnou v tom spěchu poznat, co je to láska? Jsou šťastní?
Co je to vlastně štěstí? Mám svou nedotknutelnou představu, ale kolik takových jiných obrazů štěstí existuje v mysli ostatních lidí? Všechno se vždy odvíjí od poskládání našich priorit a snů, za nimiž se pak honíme v domnění, že jen co je popadneme za ruku, bude stačit tu svou pevně stisknout. Ale tak to není. Všechno, co má nějakou hodnotu, za níž stojí utíkat navzdory všemu a všem třeba až na kraj světa, třeba až na samý konec našich vnitřních vesmírů, je rukama nepolapitelné, protože stisk a síla není klíčem v žádné oblasti, natož u dveří k pokladu zvaný člověk.
Proč vlastně žijeme? Jaký je význam našeho ukotvení tady v místě, kudy protékají řeky, rostou stromy a zpívají ptáci? V místě, kde se všechno odvíjí tak jednoduše a tiše v lineární přímce od zrodu k zapadání a kde jen cestičky lidí zdají se mi poněkud zašmodrchané díky věčné touze najít víc, než můžeme v tomto světě získat. Není to škoda?
Kdo se dostane do bodu, ve kterém i dech a schopnost udělat krok dál je darem, pochopí, že štěstí je jen pouhý odstín vnímavosti, který v sobě probouzíme ke kráse tohoto světa, do níž patří i krása lidství. A jakmile jednou tento cit v sobě nalezneme, můžeme být vděčni, protože jsme zahlédli štěstí, jak kráčí naší vnitřní krajinou a jak uléhá téměř nahé a zranitelné jako motýl uprostřed nás do jemného rozpuštění svých vlásků, na jejichž neroztřepených koncích najdeš něco jako lásku…
Žádné štěstí nevyčíslíš, nevykalkuluješ, ani kdyby ses stokrát snažil. Štěstí je vzrůstem malé, křehké a nenápadné, tak jako oči dětí, tak jako planý vlčí mák, co svůj květ k nebi stáčí, tak jako ruka vložená v té tvé kvůli pocitu tepla a bezpečí. Štěstí je ubráněná láska v okamžiku bolestných ztrát, kdy jsi zlomený a nechce se ti dál žít. Štěstí je myšlenka prostoupená vírou v existenci nových mostů a také zjištěním, že jsi to ty sám, co je ti životem dáno… Nic víc a nic míň.
Sem tam o mně někdo tvrdí, že jsem příliš komplikovaná, protože se nechávám ubíjet okolnostmi, které se mnou nijak nesouvisí. Je mi jedno, co kdo o mě tvrdí. A celkem mě ani nezajímá význam slov, jako je utopie a naivita. Já bych si jen přála, kdybych měla tu moc, zrušit na zemi bezmoc. Bezmoc, kterou čtu v tvářích i postoji některých ztracených lidí, kteří se škraboškou nespokojenosti na očích uvěřili, že jejich život je bezcenný a navždy prázdný. Moci ke všem tak přijít a přiložit jejich ruce na něhu okvětních lístků, na bělokorý kmen bříz, co své větve až k zemi sklání, do kapiček rosy, v nichž se i velké hvězdy vzhlíží…, aby pochopili, že opravdovým smyslem našich životů je obrana lásky v nás a odhodlání umřít pro krásu…
Zdroj foto:Pixabay.com
