Tenhle příspěvek píšu o víkendu, je sobota ráno a já vstala o půl šestý. S úsměvem a chutí, protože se těším na psaní, běh, přípravu stylingovýho projektu pro nového klienta a testování receptů na zdravý musli.
Ale pamatuju si i takový víkendy, kdy jsem si přála hlavně se dospat prosím. A ať po mě v ideálním případě nikdo nic nechce. Něco jsem uvařila, něco pofackovala doma, něco se doučila a doposlala pár emailů. Dorelaxovávala jsem se plácnutím k televizi. Pocity štěstí jsem doháněla několika minutama každej večer, kdy jsem se přitulila k dceři do postele.
Jela jsem asi dlouho v kolotoči, ve kterým jsem začala umírat. Energie a uvolněná radost se někam vytratila. Ale bacha, přes to veškerý vnitřní umírání, který mi ani náhodou nedošlo, jsem měla pocit, že jedu jak tank a dělám vše, jak nejlíp umím a jak se má. Že zvládám svou práci manažerky s 14 hodinovou pracovní dobou, že zvládám krize v manželství, i když ty hádky a neshody se zařadily na denní program, že jsem sice ke státnicím dolezla skoro po čtyřech, ale že JÁ TO DÁVÁM.
Uštvanej odbavovač s převelikou zodpovědností k tomu, co přece musím zvládnout – tak bych se teď nazvala.
Jsem důkazem toho, že když se nezastavíte samy, tělo zastaví vás. K permanentně zablokovaným zádům se přidaly pravidelný záněty dutin a ve finále i žaludku a jícnu.
JAK Z TOHO VEN?
Měla jsem pocit, že nevím. Že cokoli mi přichází na mysl, je nesmysl, protože okolnosti…
Vždyť už jsem dosáhla všeho, co jsem kdy mohla chtít a mít. A maj to tak asi i ostatní s tou rutinou, ne? Nevyhneš se jí. Tak sakra co víc chceš?…
Lezlo ze mě na první dobrou jen to, co nechci. Nechci ty nemoci. Nechci prášky. Nechci tu únavu. Nechci se hádat a to dusno doma. Nechci vstávat s pocitem zdemolovanosti. S pocitem unuděnosti, která nemá nic společnýho s tím, že nemáte co dělat. Je to ta vyhořelá unuděnost z vlastní vyčerpanosti a neschopnosti se z ní vyškrábat.
O tom to přesně je. Došlo mi, že takhle dál nemůžu. Že musím začít přemýšlet, co teda teď vlastně chci. Co budu dělat dál, aby to bylo lepší a mně se vrátila chuť a energie do života.
NÁVRAT K MALÝM VELKÝM RADOSTEM
Začala jsem si zapisovat jakoukoli drobnost, i kraviny, lovila jsem v paměti, co mi dělalo vlastně největší radost. Jen mně. Co jsou ty střípky, kdy jsem šťastná, veselá, při čem cítím krev v žilách. Snad z toho vypadne, kudy dál…
Dlouho byl papír skoro prázdnej. Po pár dnech se to rozjelo.
Měla jsem tam takový věci jako cvičit, psát, tancovat, bavit lidi, potkávat se s lidmi a organizovat pro ně akce, kde se budou bavit a budou šťastný, pomáhat ožít novým kreativním nápadům a projektům, vymýšlet je, vymýšlet ale i oblečení a kombinovat oblečení, znovu šít a plést, a péct dobroty a učit se nový recepty, a mít na stole vždycky čerstvý květiny, jen tak si zajít do kavárny a číst knížku, prosedět den na pláži na slunci a poslouchat vlny, sednout do prvního vlaku a pozorovat ubíhající stromy z okýnka, vypadnout na pár dní s kamarádkou kamkoli, jen neřešit nic, prostě kecat, řezat se smíchy, jíst a spát…
Seznam se rozrůstal a každodenním čtením těch poznámek jsem dostala obrovskou chuť to začít zažívat.
OBJEVENÍ A LÉČENÍ DUŠE
Začala jsem hledat alternativní způsoby, jak se léčit a nemuset brát hrst prášků každej den. Objevila jsem díky doporučení kamarádky Elenku Chmelovou. Ano, bylo mi jasný, že fyzický nemoci souvisí s psychikou. Jenomže sám si někdy v řešení stejně nepomůžeš, že jo.
Když jsem seděla u Elenky poprvé, měla jsem za to, že jsem se zbláznila už úplně. Nejen, že jsem nerozuměla, o čem Elenka mluví. Ale taky jsem si připadala jako magor, že zrovna já, racionální, rozumná a realistická holka, poslouchám něco o roli oběti, v zrcadlech dostávám vysvětlení, který se mi nelíbí, přikládám si barevný flakonky k srdci a čuchám nějaký pomandery…???
K Elence jsem tehdy usedala do křesla s ukrutnou bolestí krku a zad. Odcházela jsem uvolněná, po tý střílející bolesti ani památky, cítila jsem se jak rozmáznutá Rama na chleba, co se culí na celej svět. A víte co rozhodlo? Elenka se mě přitom ani prstem nedotkla!
Uvěřila jsem. Jestli chcete taky porozumět tomu, co vám říká vaše duše i tělo a jak je léčit, ráda vám předám na Elenku kontakt.
KNIHY POMÁHAJÍ NAJÍT CESTU KE ZMĚNÁM
Začala jsem číst. Každý den. Večerní soap komedie a dvojky vína jsem vyměnila za litry meduňkovýho čaje a Dona Miguela Ruize, Robina S. Sharmu, Marka Fishera a Laurenta Gounella. Bůh chodí po světě vždycky inkognito od posledního uvedeného autora mě dostala. A rozsekala. Byla to přesně ta zlomová knížka, kterou mám podtrhanou víc než skripta z mikroekonomie. Ty skripta jsem po státnici rituálně spálila. K týhle knížce se vracím neustále jako k Bibli.
„Jsem přesvědčen, že každá změna musí vzejít z našeho nitra, nikoli zvenčí. Tvůj život nemůže změnit žádná organizace, vláda, nový šéf, odbory ani nová partnerka.“ Tohle je jedna z tisíců vět, který jsem si podtrhla. Ráda tuhle knížku doporučuju i vám. Skrze užasnej příběh dostanete i konkrétní příklady toho, jak se takový změny vycházející z nitra dělají.
…
V dubnu to bude šest let, kdy jsem se začala škrábat nahoru. A kdy se rozběhala. O běhu píšu extra příběh a na tomto místě ho jenom zmíním, byť vážně byl u všech následujících změn se mnou.
Jsem rozvedená a mým snem to nikdy nebylo. Ale myslím, že jsme to zvládli. Věřím, že pro nás všechny tři se to ukáže ještě i dál jako smysluplné řešení a základem je, že se všichni tři máme stále rádi a pracujeme na tom, aby to fungovalo.
A já osobně? Přešla jsem na volnou nohu a většina mých projektů se točí kolem kreativity, organizace, produkce, stylingu a psaní. Kromě běhu jsem začala navštěvovat hodiny flamenca a dotáhla to až na vystoupení. Trošku mi to ta pandemie teď překazila, ale jakmile to půjde, zase do lekcí naskočím. Mezitím jsem si udělala kurz stylingu a stylování jsem zařadila vedle manažerky jako svou druhou profesi. Dokonce přednáším díky báječné Alence i v její Škole stylu, přednáším o módě a stylu i ve firmách, mám za sebou několik komerčních zakázek i pár úžasných osobních klientek. Psaní se věnuju na blogu a vytvářím scénář pro svůj motivační program pro neběžce, kde by v každym případě něměl chybět kromě potu taky humor, radost a podpora k tomu dělat změny ve svým životě.
Dokud měníme sebe, měníme i svět kolem nás. Není to vždycky jednoduchý, to fakt ne. Ale stojí to za to, protože jen tak to může být zase o kus hlavně pro nás #betterandbetter.*heart*
Ať milujeme všichni svůj život, že jo!
Potkat se můžeme i na mých stránkách betterandbetter.cz nebo na instagramu zde.
S láskou,
Helena
