“Teď už vím, že jsem udělala chybu. Kdybych se dostala doprava, ještě toho dne bych umřela a můj popel by se smísil se zrnky popela, která v hustých páchnoucích mračnech vylétávala z komínů osvětimských spaloven. Rozplynula bych se v oblaku dýmu. Můj popel by se usadil na střechách baráků, utopil by se v blátivých cestách a možná by ho vítr odnesl i za plot tábora. Kdyby mě poslali doprava, umřela bych najednou a nemusela bych umírat minutu po minutě, hodinu po hodině a den po dni. A neumírali by místo mě jiní.” – str. 285 –
Silný příběh o třech generacích rodiny Helerů z Meziříčí z dob před, během a po válce. Každý její příslušník pocítil druhou světovou válku jinak. Kniha bravurně odklání časové linie děje, tak, aby byl čtenář neustále v napětí, proč a co je příčinou činů jednotlivých charakterových osob. Celý příběh se nám tak odkrývá postupně, kapitolu po kapitole.
Kniha je rozdělena do tří částí. První kapitola se týká mladé dívky Miry, popisuje těžký osud svého dětství. Ačkoliv malá Mira vyrůstala v milující rodině v poválečném Československu, celý svět se jí změnil v době, kdy jí po oslavě třicátých narozenin maminky skonala celá její rodina – matka Rosa, otec Jaroslav i oba sourozenci Otík a Dagmara, na tyfus po pozření vanilkových větrníčků z místní cukrárny. Jediná Mira věneček nedostala jako trest za jedno neuposlechnutí rodičů. Tyfus postihne polovinu obyvatel Meziříčí. A tak Mira zůstane ve svých devíti letech úplně sama. Ujme se jí dávná rodinná známá Ivana Horáčková. Bohužel, vztahy Ivaniných dvou dětí Idy a Gusty s Mirou nebyly zrovna růžové, děti Miru šikanovali a dávali jí všemožně najevo, že ji do rodiny nechtějí. Jakási „spása“ přichází s tetou Hanou, která si Miru odvede k sobě domů. Hana je však v očích Miry velice podivný člověk, který nemluví, neusmívá se, je věčně smutný, až depresivní, škaredě se dívá a jediné, co sní, jsou kůrky chleba. Život s tetou byl těžký, o Miru se moc nezajímala, nikdy si s ní nepovídala. O strašlivé minulosti tety Hany neměla však Mira dlouhé roky ani ponětí. Jak čas plynul, dala se Mira dohromady s Gustou, kdysi tolik zatracovaným. Stal se její velkou láskou. Ač byly jejich plány do budoucna smělé – toužili oba po studiu na vysoké škole, ani jeden se na ni nakonec nedostal. Gusta proto, že byl krátce před maturitou vyloučen ze školy kvůli politické nekorektnosti a Mira proto, že otěhotněla. Vzali se a společně se nastěhovali do domu po rodičích Míry. Gusta později narukoval do armády.
Druhá část knihy odkrývá tajemství předků Miry, jejich praprarodičů, prarodičů a rodičů. Před začátkem války si rodina žila vcelku dobře, vlastnila dům i papírnictví. Babička Míry, Elsa, se dlouho vypořádávala se smrtí svého chotě, který zemřel brzy, ve svých 41 letech na otravu krve a na výchovu dvou dcer – Hany a Rosy zůstala zcela sama. Hana byla krásná, společenská, Rosa naopak velice křehká, tichá a samotářská. Jediné, co si Elsa přála, bylo obě dcery dobře vdát a těšit se z přítomnosti vnoučat. Bohužel, s nástupem blížící se války se osudy všech těchto rodinných příslušníků mění, stejně jako životy ostatních Židů…
Autorka dojemně vykresluje pomalu blížící se hrůzu, děs a nebezpečí, pocity beznaděje, smutku a trápení obyvatel Meziříčí, které se stupňuje s každým novým, nepochopitelným Hitlerovým nařízením. Celá rodina Helerů je nakonec, kromě Rosy, odvedena do židovského ghetta Terezína, a to přesně 14. září 1942. Rosu se naštěstí podařilo tajně ukrýt ke známým, rodině Karásků. Rosa se časem s Karlem Karáskem, který o ni s láskou pečuje po celou dobu války, sblíží natolik, že spolu budou mít miminko a po válce stvrdí svůj vztah manželským svazkem.
Třetí část knihy se věnuje osudu Hany poté, co se dostává spolu s matkou a prarodiči do Terezína. Velice záhy zde zůstává opuštěná, zbytek rodiny je totiž poslán transportem dál na východ… Dovídáme se o jejím strašném osudu v ghettu, i o její další cestě do Osvětimi, kde již ale přichází o zbytky rozumu. Radost nemůžeme mít ani z jejího poválečného návratu do rodného města. Sice zde nalezne svou milovanou sestru Rosu, která o ní s láskou pečuje, ale život je pro Hanu velice těžký. Nikomu o svém trápení, o svých hrůzných zážitcích nevypráví, nikdo si ani neumí představit, čím vším si prošla. Věřili by jí vůbec? V očích obyvatel Meziříčí je prostě podivínská a všichni na ni koukají skrze prsty. Už jen proto, že se vrátila z Osvětimi s bělavými vlasy a žádnými zuby. Nikomu nevykládala, že přežila holocaust…
Když se po tragické smrti sestry Rosy ujímá Miry, je zoufalá. Jak se má o malou holku postarat, když se neumí postarat ani sama o sebe? Hana trpí různými přeludy, bludy a její zdravotní stav není zrovna nejlepší. Avšak ví, že se o Miru prostě postarat musí, dluží to své sestře.
Kniha je bolestná, často až depresivní, plná emocí. Čtenáře vtáhne do děje, a to hned od první přečtené stránky.
Technické poznámky: Kniha byla vydána v roce 2017, dotisk 2018 nakladatelstvím HOST. Celkem má 310 stran. Napsala Alena Mornštajnová, obálku navrhla Veronika Kopečková.
