Překonání překážek: Jediný okamžik může změnit život navždy
Nepředpokládám, že po jednom psaní znáte mne. Nepředpokládám ani, že znáte mou práci. Nemění to ovšem nic na faktu, že bych vám chtěla ukázat jeden příběh, který není můj, jen jednoho “mého člověka”.
Hledala jsem, zda neporuším pravidla tohoto webu tím, že vložím příběh odjinud. Nějak jsem nic takového nenašla, tak snad ne. A u svého webu tím pravidla neporuším, protože autor, který je v naší partě znám jako “delfín”, s uvedením dál souhlasí. Aby to celé nevypadalo jako sprostá reklama, jsou v textu vynechána určitá místa (opět se souhlasem autora), nahrazena prostě třemi tečkami.
Chci vám jen ukázat krásně smutný příběh, který nutí k zamyšlení:
A život jde dál
Autor: “delfín”
Když jsem si četl článek …, rozhodl jsem se napsat svůj příběh.
Vždycky jsem žil přátelstvím, sportem, cestováním, zábavou. Měl jsem tři roky trvající vztah, který jsem považoval za spokojený, šťastný a budoucnosti schopný. Občas jsem si zanadával na svého zaměstnavatele, ale jinak jsem byl vždycky člověk, který je v pohodě. Nedostával jsem se do situací, kdy bych musel litovat svých rozhodnutí. Život mi plynul v radostném poklidu. Jeden den ale změnil všechno.
Stačila jedna cesta do práce a protijedoucí auto, které předjíždělo, kde nemělo. Pamatuji se, že jsem strhl volant a pak už jen tma. Když přišlo znova světlo, pálily mě rty. V nose štípal puch dezinfekce. V hlavě mi dutě znělo pípání přístrojů. Postarší lékař mi řekl, ať jsem v klidu. Že jsem měl nehodu. Právě mě vzbudili z umělého spánku. Další slova jsem slyšel jen jako ozvěnu. Znovu jsem usínal. Pak u postele stála moje láska s opuchlýma očima. Pláč. Proč? Nevzpomínal jsem si. Znovu spánek. Zase je den. Začal jsem si uvědomovat svoje tělo. Něco není správně. Doktor suše konstatoval, že jsem ochrnul.
Pak policie a co že se stalo. Uhnul jste opilému mladíkovi. Zřítil jste se z vysokého srázu. Řidič dalšího auta vám šel na pomoc. Bohužel s vámi neopatrně manipuloval. Záchranáři mu říkali do telefonu, co má dělat. Neposlechl je. Ale vyprostil vás z auta. Měl jsem se radovat ze záchrany života. Nešlo to. Ještě ne. Vztah skončil polibkem a větou „na to nemám“. Z přátel se stali známí cizinci. Z mého domu past. Ze života cosi, co se snažím slepit vteřinovým lepidlem.
Šel čas a já věděl, že život jde dál. Lásku jsem daroval asistenčnímu psovi Neptunovi, nejlepšímu parťákovi, jakého jsem kdy měl. Našel si jiné bydlení. Našel si nové kamarády. A přišla ereska. Prý dopad stresu. Možná. Nepřemýšlím nad tím. Jen je občas hrozně otravná. Fakt jsem k tomu všemu nepotřeboval mít ještě takhle šílenou nemoc. Pořád se ji snažím pochopit. Zatím bez většího úspěchu.
…
Zase se směju, jen v tom není tolik bezstarostnosti jako dřív. Někde uvnitř mě je pořád ta myšlenka, že to mohlo být i jinak. Že se kdokoliv během toho dne mohl rozhodnout jinak. Ten kluk nemusel pít. Ten kluk nemusel předjíždět na plné čáře. Já mohl jet pomaleji. Další řidič mohl poslechnout zdravotníky v telefonu. Kdokoliv z nás se v ten den mohl rozhodnout jinak. Ale nerozhodl. A život jde dál.
Zdroj foto:Pixabay.com
