Nejsem psycholožkou zase tak dlouho. Stále se však poměrně často setkávám s různými mýty a klišé hláškami ohledně své profese. Pojďme se tedy podívat na těch mých TOP PĚT “nejoblíbenějších”.
1) Psycholog je pro chudáky, co si nemaj s kým popovídat
Pro takové lidi je tu i kartářka, soused od vedle nebo kadeřnice. Vždycky se někdo najde. Role psychologa je však trochu jiná. Ano, součástí sezení je/může být i naslouchání, sdílení životního příběhu klienta, popis problému, který ho tíží…Zkrátka vyprávění, na základě kterého si psycholog může lépe představit situaci klienta a více se do ní vžít.
Není to ale pokec u kafe. Psycholog zůstává nestranný, neutrální a může na přání klienta sdělit svůj názor nebo pohled na “věc”. Vychází přitom (nejen) ze zkušeností plynoucích ze své odborné praxe, studijních znalostí, nejnovějších poznatků a výzkumů.
Psycholog nedává “zaručené” a rychlé rady. Není to chodící slovník se žhavými tipy. Psycholog je průvodcem, oporou a osobou, která si udrží určitý nadhled nad obtížnými situacemi a díky tomu může přinést jiný, nový úhel pohledu. Je tu tedy pro všechny lidi, které něco trápí, kteří si nevědí s něčím rady nebo se dostali prostě do náročné či nečekané situace. A také pro ty, kteří si O TOM chtějí popovídat.
2) Psycholog mi vidí do hlavy
Týjo, to bych teda chtěla umět. Ne počkat… Nechtěla.
Psycholog není nějaký superhrdina z rodu Avengers, Profesor X ze série X-Men nebo sourozenec Harryho Pottera, který má laserový paprsek z mozku přímo zasahující do myšlenek druhých. Neví tedy přesně, s čím přicházíte, jak se cítíte a co po něm vlastně chcete, dokud mu to sami nesdělíte. Do té doby jsou to pouze odhady, domněnky a hypotézy – někdy dost přesné, jindy se ve finále ukážou být dost mylné.
Psycholog pracuje s tím, co vnímá, vidí, slyší, co mu o sobě klient sám řekne. Spojuje si souvislosti dohromady, snaží se pracovat komplexně, všímá si neverbální řeči, tedy toho, jak klient stojí/sedí/tváří se a snaží se to empaticky reflektovat. Nic víc, nic míň. Tohle jsou všechny čáry máry. A skutečně to někdy dokáže klientovi i takřka “magicky” ulevit, pomoci, podpořit ho.
3) Psycholog určitě pozná, že lžu
Tento bod nejspíš souvisí s tím rentgenovým viděním psychologa do lebky druhých lidí, viz bod 2). Vždy, když se mě někdo zeptá: „A to poznáš jako, že ti lžu…?“ zamýšlím se spíš nad tím, jak tahle otázka vůbec vznikla? Z čeho to plyne? Proč by mi někdo do poradny/kavárny/kamkoli chodil lhát? Kvalitní psycholog rovná se detektor lži nebo…? A rovnou se ptám zpátky: „A v čem mi teda lžeš?“
No. Někdy se nestačím ani divit. Takže – každý člověk někdy pozná (a jindy zase vůbec ne), že mu někdo kecá. Záleží to na mnoha faktorech – jak toho druhého známe, o jakém tématu se bavíme, jaké jsou naše znalosti o dané problematice, jak moc obecně důvěřujeme či nedůvěřujeme lidem. Existují určité projevy, kterou jsou při rozhovoru podezřelé a mohou zvýšit naši ostražitost. A zase – může to být tím, že mi druhý lže, nebo také tím, že se mu prostě jenom chce strašně moc na záchod…Nebo taky úplně něčím jiným. Takže bacha na “zaručené” signály, jako je poškrábání se na bradě nebo na nose.
4) Psycholog sám má totál rozvoranej život
Jo, někdy jo. Ne každý (tuplem v dnešní době) má to štěstí, že pochází z umírněné zaopatřené funkční podporující růžové rodinky, a že jeho dospělácký život je vyrovnaný, bezchybný a prostě boží. Přemýšlím, kolik takových lidí vlastně sama reálně znám – pokud vůbec nějaké. Psycholog je především člověk. A lidé pochází z různých měst, finančních poměrů i rodinných systémů a uspořádání. Každý člověk/psycholog má svůj temperament, své sny, slabé i silné stránky atd. Není tedy žádné rovnítko mezi psycholog = deptané dítě/depresivní jedinec/podivnej samotář/člověk co hned pozná když někdo lže…
Občas někde zaregistruji informaci, že (samotní) psychologové a odborníci tvrdí, že XYZ % dětí/lidí pochází z dysfunkčních rodin. A mezi těmito šíleně vysokými procenty se určitě nachází i část lidí, kteří jdou následně studovat obor psychologie. Kolik je to přesně? Netuším, na to jsem statistickou analýzu nedělala. Každopádně někdo jde studovat psychologii, aby se naučil lépe zacházet se svými vlastními problémy, někdy proto, že chce dokázat okolí, že na to má a někdo z důvodu, že se prostě chce něco dozvědět ohledně fungování lidské psychiky.
Kolik je psychologů, tolik je motivů ke studiu/k práci/k životu. A tolik je také rozmanitých životních stylů.
5) Psycholog bere prachy za problémy druhejch
…
Tak to bychom asi byli hodně bohatí.
(Dobrý) Psycholog se živí tím, že se snaží pomoci druhým, kteří (teda už) mají nějaký problém. Někdy jde také prostě jen o podporu, vyslechnutí, snahu porozumět životnímu příběhu druhého člověka. O projev základní empatie a soucitu. Psycholog si vydělává i svými zkušenostmi získanými ne úplně jednoduchým studiem a pak absolvováním asi milionu různých kurzů, praxí, stáží a výcviků, které (světe div se) stojí další mraky peněz (z kapsy psychologa, samozřejmě) a v rámci kterých se mohou sami na sobě naučit, jak zacházet s různými emocemi a “osahat” si své vlastní nedostatky. Dá se tedy říci, že vzdělávací instituce berou prachy za problémy (budoucích) psychologů…? A co lékaři, kteří se na rozdíl od psychologů (problémy duše/mysli) zaměřují na problémy těla?
Problémy jsou, byly a budou přirozenou součástí života každého lidského jedince. Zkrátka jeden pohled tedy říká: utrácím těžce vydělaný prachy za patlání se v potížích. Druhý říká: investuji do sebe a svého rozvoje, abych tak zvýšil pravděpodobnost na zlepšení situace a kvalitnější život.
Vyberte si sami, s čím se Vám líp žije.
Uf. Prostě někdy, když se mě někdo zeptá, co dělám, mám cukání mu zalhat (a otestovat, zda to pozná, hihi) a radši říct, že dělám sekretářku v korporátu. A byl by klid.
