Pokud cítím, ještě žiju
Říká se, že tělo není nemocné, nebo zdravé, pouze vyjadřuje informaci, která pochází zevnitř, z našeho podvědomí. Což neznamená, že není na místě v případě, že nás něco trápí, vyhledat lékaře. Ale pokud jsme na cestě k uvědomění si sebe sama, můžeme mnohým procesům pomoct tím, že se podíváme na to, co nám vlastně to či ono, co se s námi děje, říká.
Nebraňme se svým emocím. Prožívejte své emoce na plno
Pak může přijít i hledaný klid. Spousta lidí hledá ve svém životě klid, klidnou mysl, ten klid, za který by dali prakticky cokoliv. Ten ale stále nepřichází. Právě naopak: Jedna bouřka střídá druhou. A když už máme pocit, že je klid, je tu smutek či cokoliv jiného. Právě ve chvíli, kdy najdeme trochu klidu nebo zastavení (nebo jsme právě kvůli nemoci upoutaní na lůžko), přichází to, co v nás sídlí už dlouho dobu a hlásí se to o slovo.
Tady jsem. Teď bychom se na to mohli podívat. Volá to po uzdravení, vyčištění, přijetí. Jenže nám se nechce, a tak to potlačujeme, zatlačujeme, schováváme před sebou i světem. A pak stačí jen malinký impuls a vybouchneme, nebo, a to je horší, se to promění v nemoc. Proto SLEDUJME SVÉ EMOCE, DOVOLME SI JE PROJEVIT, PŘIJMOUT A UVĚDOMIT SI, JAK SES CÍTÍME A CO PROŽÍVÁME. Protože pokud si přejeme žít jen radost, potlačujeme smutek, a tím mu dáváme vědomě či nevědomě pozornost. K čemu směřujeme pozornost, to roste, to žijeme, to prožíváme.
To, čemu věnujeme pozornost, roste a sílí
Je to stejné jako v podobenství o dvou květinách. Jedna má pozornost, tak prostě víc roste. Navenek se to tak jevit nemusí. I ztrápený člověk může vypadat spokojený a někdy je i veselejší než ostatní. Ale umíte-li se dívat, vidíte, co za tím leží. Pak přijde ta chvíle, kdy vypne kontrolu nebo se stane cokoliv jiného, a potlačená emoce přijde celá se svou parádou a bez zábran. V horším případě propukne v nemoc. Tělo začne manifestovat naše vnitřní pocity tak, jak se skutečně cítíme tam uvnitř.
Symptomy nám také ukazují, co se děje, co je třeba změnit, ale bez masek a zábran. A projeví to navenek. Jen málokdy jsme ochotní jim rozumět nebo se na ně vůbec podívat. Vždyť, a to je alarmující, antidepresiva se dnes předpisují už i těhotným. Ale pokud se svým nitrem nepracujete, jsou jen dalším potlačovacími prvky a vypínači našich prožitků.
Nejdůležitějším vztahem, který v životě máme, je náš vztah k nám samotným, umění naslouchat sami sobě, láska a laskavost směřovaná k nám samotným
Za dobu, co se věnuji lidem a jejich pocitům a emocím a nemocím, vidím, že za každou nemocí, poruchou i depresí stojí špatně prožitá, neprojevená nebo špatně pochopená emoce. Je jedno, co se nám v životě děje, je důležité, jakou emoci u toho máme. Při setkání s rakovinou se nejčastěji dozvídám, že lidi něco žere nebo dusí, ať je to cokoliv.
Jsou to v většinou ti lidé, kteří jsou velmi ohleduplní k druhým, ale uvnitř se trápí tím, jak se ostatní chovají, nebo že nejsou schopni vyjádřit své pocity a uvolnit se, ať je důvod jakýkoliv (nebylo to přijímáno, v dětství zakázáno atd.). Tělo je tímto svazováno jako do kazajky, což se neprojevuje jen tím, že je velmi omezen dech (dýcháme velmi povrchně, jen tak, abychom to přežili), ale také tělem neprochází správně energie, ani ostatní tělesné funkce nemohou fungovat jako když jsou uvolněné.
Pokud takový člověk zemře, většinou si povzdechneme, proč on, vždyť byl takový hodný. Ano, ke všem jistě, ale nikoliv v sobě. Ve vnitř vedl válku se svými pocity, myšlenkami. Za depresí bývá strach někdy ze života někdy ze smrti, je toho hodně. Za celý svůj život posbíráme tolik prožitků a některé rádi zapomeneme, jenže naše podvědomí si je pamatuje a vysouvá je na povrch neustále dokola v podobě nových prožitků, které jsou jen cyklickým opakováním toho původního.
Klíč je v porozumění a přijetí toho, co jsme doposud odmítali vidět, ať už z jakéhokoli důvodu
Pokud se nám podaří tomu porozumět a vyčistit nebo jakkoliv uchopit tento prožitek, nemusí se více v našem životě opakovat. Je to stejné jako zkouška ve škole, pokud už ji zvládnu není třeba reparát. Takže chcete-li být šťastní a mít radost ze života, dovolte si prožívat své EMOCE naplno, ať nemáte Ne-eMOCE.
Při individuálních konzultacích se věnuju práci s lidmi, které něco trápí, ale sami si s tím nedovedou poradit. Někdy taková setkání trvají dvě hodiny, jindy hodin třeba pět. Ale pokud se člověk otevře sám sobě a podívá se i na to, co je pro něj nepříjemné nebo bolestné, může se mu hodně ulevit. Něco takového zažila Kristýna, která se rozhodl svůj zážitek sdílet:
Absolvovala jsem všechny Mitřiny semináře, všechny jsou krásné a sdílení v kruhu žen má naprosto neuvěřitelnou sílu. Ovšem, to, co se během seminářů a provázených meditativních tanců v člověku otevře, není vždy možné zpracovat individuálně. A tak jsem poprosila Mitru o terapeutický rozhovor. Těch pět hodin uplynulo jako pět minut.
A já zjistila, že pocity vzteku, které v posledních měsících tak intenzivně prožívám, jsou vlastně jen druhotné, přidružené k těm, které to všechno způsobují, k nezpracovaným pocitům viny, které vznikly na základě několika nezpracovaných zážitků z dětství, které jsem potlačila. I ve třech letech se může stát něco, co zformuje váš další život. Ale své životy máme do jisté míry ve svých rukou, a tu svobodu i zodpovědnost s nimi něco dělat zcela, to je naše volba. A já se rozhodla pro změnu. Díky těmhle pěti hodinám se mi ulevilo nejen psychicky, ale i na těle. Polevily křeče, které mě dlouhé měsíce trápily.
Ano, jistě že má člověk před takovýmhle hrabáním se v sobě respekt, a občas ho přepadají pocity nejistoty a strachu, protože se pouští na neprobádané pole. Kdybychom se ale své emoce naučili přijímat a stalo se to pro nás přirozené, nemuseli bychom nic takového podstupovat. A co jsem na Mitře ocenila nejvíc, to, že se mnou pracovala tak, aby mi ukázala, jak si s některými věcmi pomocí velmi hezkých technik do příště poradit sama. Děkuju za tu lehkost! (Kristýna, 33)
