Rozhovor s Lilií Khousnoutdinovou o ženství
Objevila jsem na internetu zajímavý rozhovor. Lektorka ženských skupin Lilia Khousnoutdinová v něm s moderátorem Martinem Veselovským mluví o ženství. Pokaždé, když narazím na něco takového, cítím v tom příslib, že se snad konečně dozvím odpovědi na spoustu otázek. Výsledkem je ale obrovské zklamání a pocit, že jestli takhle vypadá ženství a budování úcty, respektu, pozitivismu a já nevím čeho všeho ještě, nejsem si jistá, že toho chci být součástí.
Lilia je hezká, chytrá, na rozdíl ode mě nemá trému, když na ni namíří kamera, mluví pěti jazyky a nastudováno a načteno má nejspíš tolik, že to nezvládnu za tři životy. Prostě inspirativní žena. Problém je, že všechna její moudra se ztrácí v takovém zmatku a nánosu tisíckrát omletých klišé, že nakonec jediné tři věci, které si z dvacetiminutového rozhovoru odnesu, jsou tyto: že ženské přirození je ve všech jazycích světa největší nadávka (souhlasím), že bych si někdy místo kávy měla objednat čaj, abych vypnula svého autopilota (klišé, které navíc není pravda; zaplať bůh za autopilota, díky kterému každé ráno vstanu z postele) a hlavně, že pozitivního vztahu sama k sobě lze dosáhnout například tak, že se přestanu stydět za své přirození. A pověsím si ho krk, třeba v podobě přívěšku vaginy, který Lilia vyrábí.
Mám ráda ženství, ženské energie i otázky. Vzhledem ke své introvertní povaze nejspíš nepovedu feministické hnutí, ale budu jeho součástí a ráda o něm napíšu. Ale přece jen představa, že třeba na rozhovor s ředitelem společnosti, pro kterou připravuju firemní noviny, dorazím s vaginou na krku, není prostředek, jak bych si chtěla získat respekt. Kromě toho mě na ženství trápí jiné otázky, než zrovna jak být bohyní nebo jak začít milovat své přirození. Ráda bych třeba věděla
Jak přejít v lodičkách centrum Prahy, aby pak nebyly rovnou na vyhození?
Kde a jak si letos vybrat plavky, když všude zase prodávají jen trojúhelníky, které mi uplavou, sotva udělám první tempo?
Co mu mám říct, když mi po třech letech v deset večer zavolá, že si uvědomil, že mě miluje, ale já jsem vdaná a hlavně, konečně šťastná?
Jak mám po patnácti letech nezávislosti přijmout roli finančně závislé? Mám si od něj brát peníze? A kolik?
Těch otázek jsou tisíce.
Mějte mě za povrchní, tohle je, co právě řeším.
Nemám nic proti lidem, kteří to mají jinak, ale trápí mě na tom jiná věc. Martin Veselovský ji zmiňuje v jedné z otázek: Nestala se náhodou z ženského seberozvoje pro nás ženy další nedosažitelná lifestylová meta? Není pocit bohyně vlastně totéž co dokonalé tělo Karoliny Kurkové a kabelka od Prady, jen zkrátka v duchovním kontextu? Možná je to inspirativní, jenže když se podívám kolem sebe, pro spoustu žen je to spíš stresující, protože nedosažitelné. Nemají nejen tělo a kabelku, ale ani sebevědomí, sebeúctu, pozitivní myšlení.
Nemám odpovědi na žádné ze svých otázek. Ale čekala bych, že ženy, kterým zaplatím takřka čtyři tisíce korun za seberozvojový seminář, je mít budou. Nebo aspoň příběhy, zkušenosti, něco, na základě čeho si na ně přijdu sama. Zatím ale dostávám návod, abych si „našla pozitivní vztah ke své vagíně“. Nejde mi jen o to, že nerozumím, jak konkrétně se to dělá, ale hlavně, co to vlastně je: dokáže mi někdo popsat pozitivní vztah k vagíně? Co bych jako měla cítit, dělat, jak se chovat ke svému přirození jinak než to dělám teď?
Já osobně nepotřebuju být bohyní. Ale potřebuju ve svém světě víc žen jako je třeba britská spisovatelka Caitlin Moran. Její historky o tom, jak koupit správnou podprsenku, jak se dobře vdát, jak přežít potrat jsou pro mě útěchou, která mi díky její knize „Jak být ženou“ leží na nočním stolku hned vedle Bible. Moran mi dává pocit, že to máme všechny tak nějak podobně nedokonale. A že nemusím bláznit, protože je to úplně v pořádku.
Zdroj foto:Pixabay.com
