Když jsem se naučila číst a psát, tak jsem začala psát pohádky pro své plyšové kamarády. Nevím, proč jsem začala ani co mě k tomu vedlo. Možná moje veliká fantazie a touha předávat své příběhy dál. Už od malička ráčkuji, a ačkoliv jsem chodila více než deset let k logopedovi, nikdy jsem se nenaučila R správně vyslovovat. Stal se z toho menší handicap a možná z toho důvodu spíš poslouchám a píšu, než mluvím. V pubertě jsem si založila svůj první blog. Všechno muselo být vyšperkované, tak jsem se ve svých třinácti letech začala ,,sebevzdělávat”. Půjčovala jsem si knihy o zakládání webu a hledala informace mezi lidmi, kteří již blog nebo webovou stránku vlastnili.. Milovala jsem to. V patnácti jsem si však našla kluka, kterého jsem milovala více, takže jsem blog nakonec zrušila. Nebyl čas. Na gymnázium jsem psala povídky pro své spolužáky na papír. Radši ani nebudu psát, o čem vlastně byly, ale myslím, že někteří na to rádi vzpomínají. To je ta moje fantazie!! Od blogování a psaní jsem si dala pauzu. Veškerý čas mi spolkla škola, dojíždění do školy a domů, sem tam přítel a rodina. Vrátila jsem se k tomu až v mých skoro pětadvaceti letech, kdy jsem se vrátila z Anglie a přemýšlela jsem, jak si nejlépe uchovat své příběhy, poznatky o Anglii a své fotografie. V té době jsem hodně četla blog Hand lugggage only, což je blog dvou studentů z Cambridge (myslím, že už dostudovali), kteří milují cestování a o svých cestách píší. Jsem si jistá, že oni mi dali první vnuknutí si založit blog o cestování a následně i instagram. A proč tedy blog o cestování?
Přirozeně vedena k cestování
Když nad tím tak přemýšlím, tak mě rodiče a prarodiče vedli k cestování. Taťka nikdy neležel jen na pláži. Chtěl poznávat, vidět a znát. Při příletu do cizí země, hledal půjčovnu aut, abychom mohli projet nějaká místa a něco zažít. Navštěvovali jsme památky, nakupovali na trzích a ochutnávali místní jídlo. Zažili jsme tolik krásných chvil a poznali během cest mnoho lidí. Od přírody jsem milovala knihy a především knihy o zvířatech a cizích zemí. Děda měl doma čtyři velké encyklopedie, které jsem snad každý pátek projížděla. Místo pohádek jsem koukala na dokumenty o zvířatech a cizích zemí a děda mi vždy říkal:,,Jednou se tam musíš jet podívat. Já už to nestihnu.” Rodiče a prarodiče nás vždy v cestování podporovali a tak přirozeně nám předávali jejich znalosti o světě.
Touha
Z přirozeného učení se stala touha poznávat a prozkoumávat země a přírodu intenzivněji a více do detailů. Když jsem v cizí zemi, tak se mě zmocní touha poznávat, seznamovat se s místními lidmi a objevovat místa, která nejsou tak známá. Například mnoho lidí mi říká, jak je Anglie ošklivá a že by tam žít nechtěli. Když jim však ukáži fotky z Cotswolds nebo z malebných anglických vesnic jako Bibury, tak na mě koukají, kde jsem to vlastně byla? Není to jen o Londýně. Ta pravá Anglie se ukrývá někde jinde…
Fotografování
Kolik lidí už mi řeklo, že je vytáčí, jak moc fotím a že na mě musí stále čekat. V duši jsem velmi kreativní člověk, ale příroda mi moc nadání nenadělila, tak mohu trochu tvořit přes svůj fotoaparát. A u cestování se fotografování úplně nabízí. Velmi mě baví zachytit okamžiky přes fotoaparát, jenž poté doplňují mé články.
Radost
Přirozená radost. A co více si přát? Dokončený článek doplněn mými fotografiemi. Ač se to někomu nezdám, tak tvořím. Nemusím být nejlepší a ani neočekávám, že budu, ale ze svých článků a celkově z blogování mám radost. Je to pro mě aktivní koníček, u kterého si mohu hrát se slovy a přidávat fotografie. Občas mám radost jak malé dítě.
Neustále se vzdělávám
Myslím, že některé lidi trochu překvapím, ale blogování není jen o psaní slov. Když si nejsem jistá v češtině, tak pátrám v Pravidlech českého pravopisu. Předtím než napíšu článek, tak si vyhledávám, zda už někdo nenapsal článek na podobné téma. Pokud mi nefunguje něco na webu, tak googluji řešení. Snažím se vypilovat grafiku přes různé kurzy, o cizích zemí čtu odborné knihy a stále narážím na věci, které neznám. Posouvám se dál – krok po kroku a stále se učím.
Poznávám nové lidí a poslouchám jejich příběhy
Přes blog jsem poznala mnoho jiných blogerů, blogerek, copywriterů atd. Každý je něčím specifický a za každý blogem stojí jiný příběh. Nějak začali a nějak pokračují. Všechno v této oblasti je tak pestrobarevné. Před objevování nové země si vyhledávám travel blogery, jen danou zemi již navštívili a píši o ní. Je to inspirativní a vždy najdu nějaké místo, o kterém jsem nikdy neslyšela.
Nikdy jsem se neuměla krásně nalíčit, při nakupování šílím a při vaření se bojím, že někoho otrávím, takže fashion ani food blogerka by ze mě nemohla být. Navíc jídlo mě opravdu nebaví fotit. Cestování, fotografování a následné sepisování mých příběhů a tipů mě naplňuje a mám z toho radost. Někdy slova jsou na papíře, aniž bych nad nimi přemýšlela. Jsou ale i dny, kdy se mi úplně nedaří. Vždy ale zasednu k počítači (nejdříve k sešitu) a tvořím. Ukázali mi lásku k cestování, předali znalosti, přišlo vnuknutí, touha psát a z malé radosti se stal koníček.
A co vy? Máte nějaký blog? A proč píšete? Přidejte mi do komentáře. Moc ráda si vaše blogy přečtu. 🙂
