1. část příběhu naleznete zde
2. část příběhu naleznete zde
3. část příběhu naleznete zde
4. část příběhu naleznete zde
5. část příběhu naleznete zde
6. část příběhu naleznete zde
7. část příběhu naleznete zde
8. část příběhu naleznete zde
Pro lepší představu použiji příklad se štíhlostí. Naše nevědomí totiž mluví v symbolech. Tak mu jeden symbol dáme. Nakresli si nějaký symbol, který bude znázorňovat tvou štíhlost. Ideální je, aby to bylo něco pocitově silného. Nějaký silný symbol, který, vždy když se na něj podíváš, ti připomene, že si připouštíš být štíhlá. A nejen to. Je vhodné na tento symbol navázat pocit, kdy jsi v něčem uspěla. Až si ho vymyslíš, tak si ho nakresli. A nejlépe několikrát a dej si ho na různá místa v bytě. Klidně si ho dej i někde na pracovišti. Vymysli si spoustu míst, kam daný symbol dáš. A vždy, když se na něj podíváš, řekni si, že si připouštíš být štíhlá a vybav si pocit úspěchu. Takhle si můžeš udělat symboly na cokoliv. Je to velice jednoduché a hlavně účinné.“ „Tak s tímto jsem se ještě nesetkala, ale můžu to opravdu zkusit.“ řekla jsem a raději jsem už nedodávala, že jsem z toho dost zmatená. Ale i přesto jsem začala přemýšlet o vhodném symbolu, který mi má připomínat štíhlost. No určitě jsou to koně. Až zhubnu, tak si budu moci sednout na koně. Takže symbol může být třeba podkova. Vždy si vzpomenu, že jsem jako malá, a štíhlá, jezdila na koni. Začala jsme si vybavovat ten pocit, když jsem jako malá jezdila na koni. Najednou jsem byla na louce a jela na koni. Vybavovali se mi všechny ti příjemné pocity. Já jsem ani netušila, že je v sobě mám.
„A na co všechno se to dá použít? Na jaké situace?“ hned jsem se zeptala. „Úplně na všechny,“ zněla odpověď Květiny. Tak to je bomba. Mihlo se mi hlavou. Ještě jsem chtěla něco říct nahlas, ale najednou se Květina zdvihla a řekla: „Tak já tě tady nechám samotnou. Zatím si čti tu knihu. Najdeš tam hodně zajímavého.“ Zavřela dveře a odešla. Zase jsem byla sama. Přemýšlela jsem. Tak já mohu své pocity ovlivnit. Nejdříve zjistím jaký pocit to je, kde se nachází a pak se ho budu snažit nahradit nějakým jiným pocitem. Hlavně v tu chvíli musím říci svému mozku jasný názor, jak to chci. Připadla jsem si jako ve snách. Vždyť já vlastně sním. Nebo ne?
Najednou už nešlo, abych seděla na posteli. Musela jsem chodit. Nejdříve jsem chodila po pokoji, ale pak jsem to už nevydržela a musela jsem jít ven. Vyšla jsem z chaloupky a dala jsem se nejkratší cestou do lesa. Nejdříve jsem šla hodně rychle, ale pak jsem začala zpomalovat a taky se uklidňovat. Začala jsem si prohlížet vše okolo sebe. Dívala jsem se na každý lísteček, dotýkala se kůry stromů a kamenů. Uvědomovala jsem si, jak zvedám nohy a jak dýchám. Najednou jsem byla úplně propojena s přírodou. Věděla jsem s naprostou jistotou, že jsem s přírodou byla vždy propojena, ale vůbec jsem si to neuvědomovala. Jako by se ve mně něco přeplo a měla jsem v sobě velký klid. No to jsem už dlouho nezažila.
A taky jsem si začala uvědomovat, že mám hlad. Obrátila jsem se tedy a šla zpět do vesnice. Vůbec nikdo tam nebyl. Protože jsem měla velký hlad, šla jsem rovnou do Místa setkávání. Když jsem vešla, zjistila jsem, že stoly jsou dány stranou a místnost je plná dětí, které sedí nehnutě na zemi.
pokračování příště
