Potřeba TICHA

Žádná čokoláda, žádná káva, žádné jiné doplnění energie než formou meditací, yogy a ponoření se do sebe sama. Čtyři dny intenzivního vstřebávání informací, práce s tělem a především čtyři dny neustálé práce s hlavou a myšlenkami v ní, mi daly pocit, že to snad ani nedokážu strávit. Žádná možnost utéct jak od sebe, tak od lidí kolem. Snad jen procházka v podzimně zbarvené přírodě, ale hodina na „strávení“ nestačila. Během této doby jsem to tolik nevnímala, ale jakmile jsem se vrátila domů, najednou tělo i hlava povolily. Ponořila jsem se do absolutního ticha, ve kterém bylo slyšet jen sotva slyšitelné hučení lednice.

Rušily mě jen moje vlastní pohyby těla. Přišla jsem, vybalila věci a snažila se nemyslet. O to víc to samozřejmě nešlo. Hlava byla přeplněná. Přišlo to nečekaně – ta potřeba naprostého ticha. To nechtění mluvit, komunikovat, smát se, plakat, myslet. Byla tady jen neuvěřitelně silná potřeba TICHA. Chtěla jsem se stáhnout ze světa sociálních sítí, ze světa s mobilem, ze světa s velkým počtem lidí na jednom místě.

Za normálních okolností jsem upovídaný člověk. V práci se vždy zastavím a pobavím se s kolegyněmi či zastaví ony mě a baví se ony se mnou. Myslela jsem, že přijedu jiná, ale že přijedu do až tolik – najednou mně cizího světa, jsem nečekala. Najednou jsem se chtěla v práci lidem spíše vyhnout. Netoužila jsem po dotazech tipu „Tak co, jaký to bylo???“ Vstřebávala jsem víkendové prožitky a emoce. Bylo jich hodně a taky jich hodně vyplavalo napovrch. Měla jsem pocit, že je musím nejprve zpracovat a až poté budu schopná o nich snad mluvit. Nedokázala jsem najednou mluvit o konkrétních situacích, věcech, lidech, prostředí. Nešlo to. Chtěla jsem mlčet. Jen poslouchat ostatní, přikyvovat. Jako bych se rozdělila na dvě různé osobnosti. Jedna působila navenek normálně, ta druhá uvnitř byla stažená do svého vnitřního světa.

Nešlo tyto dva lidi spojit. Ale musela jsem. Najednou mi došlo, jak neúprosný je dnešní svět. Nutí nás se pořád za něčím honit, pořád být v pozoru, aby nám snad nic neuniklo, neustále se hnát vpřed za úspěchem a oceněním. Taky jsem takhle žila, protože okolnosti nutí. A já si pokládám otázku PROČ? Budu horší člověk, když se stáhnu do sebe? Uteče mi snad něco, když nebudu poslouchat každé informace, které se tady roznáší vzduchem?

Má učitelka yogy nedávno řekla: „Buď se můžeme s tou danou situací, která nám nevyhovuje smířit, můžeme ji opustit, anebo ji můžeme změnit.“ A já si najednou uvědomila, že vždy přece existuje ta MOŽNOST VOLBY… A já jsem vděčná za to, že si vybrat můžu. Jsem pro TICHO… Alespoň dočasné, které je potřeba na strávení světa, ve kterém není čas na nic…