Uklízím. Vařím. Házím věci do pračky. Házím odpadky do koše. Vysávám. Ale stejně nikdy nemám uklizeno. Někde dělám chybu, to vím, protože můj problém není v tom, že bych se rozhodla žít v nepořádku, můj problém je v tom, že nemám buňky na úklid. Ano, řeknu to přímo troufale, nemám na úklid talent, a zatímco si většina společnosti myslí, že „ona je jen pouhá uklízečka“, já před touto profesí smekám.
Nemám totiž takové to cítění, jak by věci měly být. Neumím je srovnat. Když na stůl položíte libovolných osm věcí, jsou lidé, kteří je srovnají tak krásně, že si to ještě vyfotíte a dáte na Facebook, pak jsou lidé, kteří to prostě srovnají tak, že vás to sice nenadchne, ale ani neurazí a pak jsou lidé jako já. Tedy, že vás to urazí, že si řeknete, proč jsem se vykašlala na to ty věci srovnat, když jste mě o to požádali (tohle se děje a s manželem vedeme debaty typu „proč jsi mi nevyžehlila ty kalhoty, když jsem tě o to poprosil? Ale já to udělala. Neudělala, proč mi lžeš?).
A pak jsou ty chvíle divení si. Divím se, jak uklízí ostatní a že mě to taky nenapadlo. Jak vytírají, vysávají, myjí nádobí. Jo, mimochodem, když jsme u toho vysávání nebo utírání prachu, tak já věci vysavačem či hadrem objíždím, tedy nepřesouvám je jinam, abych vysála úplně všude nebo abych poličku vytřela celou. Takže vím, že tohle dělám špatně. Což je krůček k tomu, abych to mohla začít dělat dobře. Horší to je, když nemám vůbec tušení, že se to může dělat jinak. Kamarádka se mi svěří, že její muž je pedant, protože musí být doma uklizeno a běda, jestli zůstane hrneček ve dřezu. To zbystřím, protože to, že dám hrneček do dřezu je pro mě úspěch, poklidila jsem ho, nenechala jsem ho na nočním stolku vedle postele.
Jsem u manikérky a ona po skončení procedury vloží všechny věci do keramického kelímku. Ne, vloží není správné slovo, ona je tam poskládá. Člověk by si řekl, že taková věc není možná, prostě ty věci vezmu a dám je tam, ony se nějak popasují, ale skutečně ta žena dokázala ty věci skládat, a dokonce nůžtičky zavěsila za okraj. Takže opět můj údiv.
Možná kdybych chodila po domácnostech a dělala si poznámky, třeba bych ten um uklízet dobře načichla. Chlácholím se tím, že nás je takových více. Před časem jsem poznala jednu mladou podnikatelku, která chodila k lidem uklízet, ale ne tak jako klasické uklízečky, nýbrž jim procházela celý byt, šuplíky, skříně a společnými silami věci třídili, přesouvali, aranžovali. A účtovala si za to opravdu hodně. Takže nejsem asi sama, co nevidí, že nějaká věc nepatří tam, kam ji s klidným svědomím pokládám řadu let.
