Když se nazýváte Evropany, Indy, muslimy, křesťany, atd., dopouštíte se násilí. Je vám jasné proč? Protože se vydělujete ze zbytku lidstva. Když se na základě víry, národnosti anebo tradice vydělíte, znamená to násilí. Člověk, který se tohle všechno snaží pochopit, nepatří proto žádné zemi, žádnému náboženství, žádné politické straně ani systému: jde mu o pochopení lidství.
V otázce násilí existují v podstatě dvě názorová hlediska. Jedno tvrdí, že násilí je člověku vrozeno, a to druhé říká, že je to výsledek společenského a kulturního dědictví, kterým člověk žije. Nás však nezajímá, ke kterému z těchto hledisek se přikláníme, ale důležitý je fakt, že jsme násilní.
Jedním z nejčastějších výrazů násilí je zlost. Pokud někdo napadne člena vaší rodiny a vy se rozzuříte, budete přesvědčeni, že jste se rozzuřili oprávněně. Když někdo napadne vaši zemi, váš postoj, způsob života, budete považovat svoji zlobu za správnou, a stejně tak, když někdo napadne vaše zvyky nebo nicotné mínění. Když vás někdo urazí, rozezlíte se na něj; když vám s někým uteče váš partner, žárlíte, protože to byl váš partner. A svoji zlobu považujete za morálně opodstatněnou, stejně jako zabíjení pro vlast.
Když tedy mluvíme o zlosti – která je součástí násilí – sledujeme ji pouze v rámci pojmů “oprávněnost/neoprávněnost”, anebo vidíme jen to, že jde o zlost? Je vůbec možná oprávněná zlost?
Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels
