Většina z nás přímo oplývá “statky”, které nám dalo do vínku naše okolí i my sami – hamižnost, závist, zloba, nenávist, žárlivost, utrpení, atd. Na tohle jsme velice bohatí.
Žít prostým způsobem znamená být společensky volný. Ano, nejrůznější světová náboženství hlásají chudobu a prostotu, mnich oblékne sutanu, změní si jméno, nechá si oholit hlavu, zřekne se majetku a začne pobývat v cele se závazkem cudnosti, jí jednou denně. Ale tito mniši mají ve svém nitru velké společenské “jmění” – usilují o postavení a prestiž (patří k tomu či onomu řádu, náboženství, atd.) – a to není chudoba ani prostota. Jestliže běžní lidé mají hodně šatstva a jí vícekrát denně, koho to zajímá? Ale většina lidí má bohužel sklony k exhibicionismu.
Chudoba je nádherná věc, pokud je mysl naprosto svobodná. Člověk musí vnitřně zchudnout a oprostit se, pak v něm není ani hledání, ani přání, ani žádostivost – nic! Pouze tato vnitřní svoboda dokáže vidět pravdu života, v němž neexistuje nejmenší rozpor, a takový život je požehnáním, které není možné získat v žádném kostele, ani chrámu.
Zdroj: D. Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels
