Pochyby. Stíny. Hlasy v hlavě. Neustálý tlak myšlenek, které se snažíte třídit, tiše pozorovat, ale nesoudit.
Znáte to?
Když se snažíte být na lidi milí… Hodní. Ne přehnaně. Víte, že lidé umí být zlí. V první řadě na ně však jdete vždycky po dobrém. A oni vám pak řeknou:
„Dej si pozor, ty seš taková hloupoučká.“
Pere se to ve vás.
Egoistický postoj: „Jak si to ke mně může dovolit?“ versus láskyplná verze: „Ona to tak nemyslela, máš si jen dát pozor, tvé dobroty by někdo mohl zneužít.“
Do toho se vám postupně přidá vidění hodnotícího okolí vašeho já:
-
Má moc jemný a vysoký hlas. Resumé: Jsi dítě.
Má jemné rysy v obličeji. Resumé: Jsi ještě moc mladá.
Jsi bezdětná. Resumé: Nic nevíš o životě.
Jsi milá. Resumé: Jsi naivní a dostaneš přes držku.
Pořád se usmívá. Resumé: Jsi hloupá.
Působit jako jednoduchý terč? Vzpírat se tomu, co mi bylo dáno? Nebo si být vědoma sebe samé a zbytek opustit?
Odpověď je jasná.
Usmívám se a hlavou mi běží:
-
Ne všechny rady jsou vždy vyžádané.
Nikdo neví, co je pro nás dobré, kromě nás samých.
Buďme sví, ať si kdo chce říká co chce.
Kdo soudí na základě čísel v občance, neprávem a bez rozmyslu škatulkuje.
Kdo soudí a škatulkuje, uvědomte si, že tady zřejmě nebude dobře nikdy nic.
PS: Pro lidi, co by si přáli s něčím poradit, ať už řeší podobné problémy nebo úplně jiné, nebo si třeba chtějí jen popovídat, jsem nově otevřela poradnu. Odkaz najdete zde: online poradna
PPS: A já stejně zůstanu svá! Usměvavá a šťastná za to, že jsem tam, kde jsem, a vděčná, že jsem na tom malém českém rybníčku obdržela svoji první komparzní stálou roli, která je vidět a semtam i něco pronese! Držte palce! Další změny se blíží…cítím to v kostech!
