Po staletí člověk hledá něco, co je nad ním a jeho hmotným světem, něco, čemu se říká pravda. Lidé si neustále kladou otázky typu “K čemu to tady všechno je? Jaký má život smysl?”.
Jak píše indický filozof Džiddú Krišnamúrti, jeden z nejvýznamnějších duchovních učitelů 20. století, “přizpůsobivý člověk se skutečnosti, nekonečnu a nezměrnosti nikdy nepřiblíží”. Pokud však člověk inteligentně zavrhne všechny tradiční návyky, je volný a přestane se bát. Sice si tím způsobí mnoho problémů kolem sebe, ale osvobodí se ze zajetí ve své přizpůsobivosti. A náhle zjistí, že už nehledá. To je první věc, kterou je třeba se naučit: nehledat.
Odpověď, týkající se pravdy a smyslu života, nám nemohou zodpovědět žádné knihy, ani kněží či filozofové. Odpověď můžeme najít jen my sami, nikdo jiný. Proto je nutné poznat sebe sama. Počátek moudrosti leží v sebeporozumění…
“Pravda nemá cestu, v tom je její krása,” prohlásil Krišnamúrti. Pravda je vlastním žitím. Cesta vede pouze k nehybné, mrtvé věci. Jakmile zjistíme, že pravda je něco živého, něco v pohybu, co nemá žádné pevné místo, a nelze ji nalézt nikde v žádném chrámu, a nepřivede nás k ní žádný učitel, ani filozof, pak také zjistíme, že tato živá věc je to, co jsme my sami: naše zlost, násilí, křeč, zoufalství a starosti, s nimiž žijeme. Pravda je v porozumění tomu všemu.
“Je tedy zřejmé, že nemůžeme na nikom záviset; není vůdce, učitele ani autority. Jsme jenom my – náš vztah k ostatnímu světu – a dál už nic.”
Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pixabay
