PŘEMÝŠLÍTE, ANALYZUJETE A POŘÁD NIC? Jak nahlédnout na své životní situace tak, abychom je skutečně VIDĚLY?
Vítám vás u otevření knížky Co děláte se svým životem od Džiddú Krišnamúrtiho:
*heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart*
Myšlení nemůže vyřešit problém „já“
Čím více o nějakém problému přemýšlíme, čím více ho rozebíráme, analyzujeme a rozprávíme o něm, tím je stále složitější. Je tedy možné k němu přistoupit celostně, v jeho úplnosti? Jak to udělat? Protože to mi připadá jako naše největší potíž. Našich problémů přibývá – bezprostředně hrozí válka, naše vztahy trpí nejrůznějšími neduhy –, ale jak tomu všemu můžeme porozumět cele a beze zbytku? Řešení očividně nalezneme pouze tehdy, když se na věc dokážeme dívat jako na celek – nikoli po částech, jednotlivě. Kdy je něco takového možné? Nepochybně jedině tehdy, když ustane proces myšlení, který vyvěrá z ega, z „já“, z tradice, podmíněnosti, předsudků, naděje i zoufalství. Můžeme tomuto „já“ porozumět, nikoli rozborem, ale tím, že ho spatříme takové, jaké je, že si ho budeme uvědomovat jako skutečnost, a ne jako teorii? Ne tím, že se ho budeme snažit rozpustit se záměrem dosáhnout nějakého cíle, ale tím, že budeme jeho činnost nepřetržitě pozorovat v akci? Dokážeme ho sledovat, aniž bychom se ho snažili jakkoli potlačovat nebo posilovat? V tom je ta nesnáz, že? Kdyby v nikom z nás nebyl onen střed v podobě „já“, a tudíž ani touha po moci, postavení, autoritě, přetrvání a sebezáchově, všechny naše problémy by se nepochybně rázem vyřešily!
Ego je problém, na který myšlení neplatí. Pomůže jedině pozornost, která s myšlením nemá nic společného. Stačí si pozorně všímat, co „já“ dělá, nic neodsuzovat ani neomlouvat – jenom si všímat. Pokud si všímáte za účelem vyřešit problém, abyste ho nějak přetvořili nebo abyste vykázali výsledek, pak jste pořád lapeni ve spárech ega a „já“. Dokud usilujeme o výsledek, ať už skrze analýzu, všímavost, nebo ustavičné zkoumání každičké myšlenky, stále se pohybujeme na poli myšlení, které spadá do oblasti „já“, ega, osobnosti nebo jak chcete.
Dokud probíhá činnost mysli, není místo pro lásku. Jakmile procitne láska, už nebude místo pro sociální problémy naší společnosti.
*heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart**heart*
V tomto inspirativním pojednání mne jako první napadlo – no ano! Známe přece meditaci. Buď jen jako ztišení mysli, nebo dokonce jako stav, ve kterém vstupujeme do kvantového pole, a pokud ano – znáte ten pocit, kdy je všechno jedno, všechno dokonalé, všechno klidné?
Někdy se už v takové chvíli přihodí, že vás napadne řešení situace, nebo pokud meditujete pravidelně a situace je zatuhlejší, trvá to déle, ale mozek jednoho dne přeskočí z toho věčně vystresovaného (vypřemýšleného) módu a samo od sebe se vyloupne řešení.
Zdánlivě samo od sebe… vše je jen díky tomu, že jsme se odlepili od myšlenek (ega, spáry já – jak píše Džiddú)
Povolili jsme.
A nechali proudit přirozenost, která v nás má dokonalý přehled o našem životě a o plánech duše, o tom, kudy a kam… ale my pořád a pořád šněrujeme a šněrujeme… myšlenky, analýzy (jasně, někdy jsou třeba, ale pokud se zatočíme do kolečka, ve kterém už cítíme, že mozek a věčné debaty o tom všem nás jen a jen vyčerpávají, je vhodné vzpomenout si na Džiddúa, nebo na meditace).
Nechme proudit.
A všímejmem si, co se děje kolem nás a v nás. A buďme chvilku jen pozorovateli.
Mám s tím dobrou zkušenost, když je nejhůř a zavařený mozek puká, řeknu si, že už nevím, co dál. Nevím. Vystřídá se vztek, lítost a sebelítost a celkově doba, kdy opravdu nechcete být mne samé poblíž… a pak povolím a řeknu, “fajn, dělej si co chceš, páč já fakt už nevím , co… ” a zaměřím pozornost pár dnů jen na to, co mi jde, kde se mi sype úspěch, kde hezké slovo, kde se daří…
Myslím, že kdysi něco v tom smyslu řekl i Jaroslav Dušek: “Nechoďte za roh, když se nedaří, běžte cestou tam, kde je světlo…”
Tak se chvíli necpu za rohy a do tmy a všímám si, kde je světlo.
Zajímavé je, po mnoha pozorováních, že to světlo má pořád stejnou podobu, ty úspěchy a směr jsou stále stejným směrem, takže nyní když už se do slepé uličky dostanu, asi tuším, kde na mě zasvítí světlo.
Pokud probíhá činnost mysli, není místo pro lásku. Zajímavé rčení. A zkusme si ho na sobě. Když myslíme, nemilujeme. Když milujeme, nemyslíme. V ten jeden okamžik, v tu jednu emoci. “Emoce myšlení” se moc s tou procítěnou láskyplnou neslučuje. Ale můžeme to hezky kombinovat. Však on nám to život namixuje, že?
Knihu vydalo nakladatelství Alferia, https://www.alferia.cz/co-delate-se-svym-zivotem-11723/
