Zdá se, že to co platilo a na co jsme byli zvyklý, přestává platit a fungovat. Loňský rok byl hodně o tom, že popraskaly staré svazky, závazky, a vše v čem jsme stagnovali, co nás tížilo, ať už jsme si to připouštěli nebo jsme si toho jen raději nevšímali, jako by vyplavalo na povrch, jako by se ukázalo a zavolalo na nás: „Jsem tady, no tak nedělej už, že mě nevidíš, necítíš, vždyť o mě víš, jen děláš , že neexistuji!“. Ať už to byl starý a nefungující vztah, pracovní nebo partnerský, přesvědčení nebo program natolik zažitý, že jsme ho považovali za svoji součást, to vše jako by se nejen ukázalo, ale ta vazba, pouto nebo možná dokonce závislost, kterou jsme s tím měli, jakoby vše to naráz povolilo. Ač by se zdálo, že to povolení by mělo být úlevné, právě to sebou může nést obavy a strachy, z nejistoty z nového, z neznámého.
Nový rok se zdál slibný a převratný a někteří ho označovali za rok lásky. Takže pokud má být láskou k sobě, tak určitě. Protože abychom mohli sami sebe milovat, musíme si dovolit být k sobě upřimní a najít opravdu to co máme rádi, ne to co jsme přijali za své, protože si to společnost nebo rodina vyžaduje. A to co nám neslouží odevzdat. Slovo odevzdat obsahuje vzdát se. Vzdát se toho všeho, ale také vzdát ten věčný boj, který nese neklid. Složit zbraně a přestat se sebou válčit. Přestat bojovat a v plném nasazení všech sil přestat zachraňovat, to co už je stejně mrtvé a co nám neslouží.
A tak to, co na nás loni vykouklo tak hezky leze ven. Jako by jsme procházeli pořádnou očistou a vše co ještě ulpívá se pouští. Jako když se znovu a znovu ozývají věci, které jsme nechtěli vidět nebo dělaly, že tu nejsou. Ale to je stejné, jako když si dítě zakryje obličej a myslí si, že všichni zmizli. Jenomže potom ty ruce sundáme a za nimi je všechno tak jak bylo před tím. A sami sebe neobelžeme, i když se o to snažíme anebo si říkáme, takto to stačí, vždyť jsme to už řešil/a tolikrát. Jenže opravdu a do hloubky? Nebo jen tak „na oko“ . Tak a teď jsou tu dvě možnosti, buď se budeme snažit dělat, že to co tam je nevidíme nebo se hluboce nadechneme a položíme si otázku : „To co vidím, cítím, žiju, je to pro mě opravdu dobré, dělá mi to radost? Nebo to jen předstírám ze strachu, že nemám dost síly to změnit, pustit, odevzdat? Ze strachu, že budu kritizován(a), jiný(á) ?“
Pokud je odpověď ano, je čas to pustit. Nemusí to byt hned, pokud na to nemáme dost síly, můžeme pomaloučku, po kouscích. Odlupovat jednu slupku a druhou Nemusí to bolet nemusíme trpět. Jen si to dovolme a pouštějme a odevzdávejme s láskou k sobě. V tempu které je nám příjemné, pomalu a nebo rychle, jak to každému vyhovuje a sledujme, co se mění. Tady poznáme účinnost jednoho z dalších rčení, které jsme četli tisíc krát a věděli, že je pravdivé, jen jsme to nepocítili na vlastním těl – Změň sebe a změníš celý svět.
