Zapomenuté klíče a nečekaný nocleh: Příběh plný humoru a spontánnosti
Tohle píše život sám. Včera byl další z těch úžasných dní mé pouti přítomností. Šlapadlo, sluníčko, příjemná společnost. :)Dobré jídlo, objevování nových míst, krmení přerostlých nutrií, co vypadají jako malé černé děti, které dobře vědí, že ten rohlík musí vytrhnout komukoli z ruky a rychle jíst :D. Fakt strašidelný.
Ale to by to nebyl správný osud, kdyby trochu nezamíchal kartami……minulost se hlásí o slovo a chce zasadit další bolestné rány. Večer už je temnější. Schyluje se k emočnímu ohňostroji. Pocity se mísí. Dýchej si. Nááádech….výdech… Takže volba jasná, jde se běhat. Co na tom sejde, že se jídlo pořádně ještě nestihlo usadit. Aspoň bude rychle rozhodnuto, zda si zaslouží setrvat v přítomností mých přátelských žaludečních kyselin či nikoli……
Běžím jako o závod, sama se sebou, jsem si soupeřem i vítězem……Funím si do kroku. Teplý vzduch. Stmívá se a mě dochází, že jsem sama v parku, kde už popíjí jen hrstka puberťáků na tajňačku nebo se klátí individua, která si netroufám odhadnout. Má nová známost (pamatujete na toho kluka, který se ochotně ujal mého popcornuv kině? Viz můj úplně první příspěvek 😀 :D) se chtěla po práci zastavit a poskytnout milé slovo a chápající ucho (opravdu jen tuto část těla). Dělám čaj mezi sprchou a vyléváním si srdce. To už chce určitý stupeň umu. Těším se do postele…jsem utahaná..
Kolem třetí ráno, kdy po několika kolech deskových her, čajích a výměnách názoru (se vší počestností a klidem) se chystám vyprovodit svého hosta, abych mu mohla otevřít čipovou kartou náš střežený panelový dům…Mám na sobě župan s puntíky a nasazuji si pantofle. “Neni to blbý?” ptám se jako slušně vychovaná děva. “Prosimtě, kdo by tady strašil ve tři ráno! Leda tak ty. A v tom župánku moc nebezpečně nevypadáš hele…” Vycházíme ze dveří mého skromného příbytku, dveře se zavírají…pomalu ale jistě…”Máš kartu od domu?” “Ježiš jo..nejsem debil…” “A klíče?” Dveře cvakly….v ruce držím svazek klíčů……….ovšem bez toho od bytu! Ten šel se mnou v kapse běhat. Kapsa je na běžeckých kalhotech. Kalhoty si vesele leží na pohovce…za..zavřenými dveřmi!!!!! “Proč ses sakra ptal první na kartu????” Co teď. Panika. Na tohle už nádech výdech nestačí…..co mám dělat?! Nejsem s ním ještě tak daleko abych k němu šla spát! Nemám s sebou nic! Určitě jsem nechala zapnutý sporák…..počítač…i fén!!!
Katastrofický scénář pracuje o stošest….”Tak pojď ke mě…jako..máš na výběr?” nabízí ochotně drahá polovička. Vidí vystrašený výraz mých očí. Přemítám rychle…studená špinavá chodba, za pár hodin pohlady sousedů……nebo alespoň malá vyhlídka na postel? Bydlí kousek…hm…..
“Zavolám zámečníka!” říkám rozhodně. Baterka samozřejmě dělá pápá, jak ve špatným filmu. Srdce buší. “Neblázni, to bude stát strašně peněz…..za pár hodin napíšeš tátovi.” Jo, ten bude nadšenej……krucinál! Dívám se na sebe. Mám JEN a pouze svůj župánek, telefon a svazek klíčů, které jsou mi teď zcela naprd!!!! To-neni-dobrý!!!Už nikdy se nenechám hecovat, že se nemám oblékat, i když jdu jen pár pater schodů!!!
Ještě, že mám aspoň pantofle……….
Vypadám jako utečenec z nejmenované oblasti Prahy – Bohnice, když “běžíme” v půl čtvrté ráno přes několik ulic sídliště………..někteří z nás mají pocit, že ten vzduch je opravdu studený…..zvláště pak v některých partiích….Sakra!!!!! To je trapas. Vesmír…..ale jaký tohle má důvod??? Do jeho postele přece vedou i pohodlnější cesty!!!! Sem normálně bezďák…nemám, čím se odlíčit. A asi radši ani nechci! Nemám kartáček, a to je horší. Aspoň, že jsem se stihla osprchovat po tom běhu no……dobrý…pohoda! “Mám tam strašný bordel….” podívá se na mě. Neříkám nic.
Rozhovory v půl šesté ráno stojí vážně za to. Na povrch vyplývají zajímavé asociace…..”Já chci kafe…..” “Mám tu tablety…” “Cože?!” “Jako, kofeinový….” “Měla bych asi radši jít…” “Jaký nářadí?” “Ale nic nenos….” “Jako co třeba?” “Jo, na záchod se mi chce taky…” Zbytek se už ztrácel v chrochtavém smíchu…..
Táta čekal v 6:50 před mým domem s nádhradními klíči….Já se vynořila z boční uličky. Na sobě – pozor – spodní prádlo, ponožky, boty, mikinu, tričko a kraťasy. Vše na mě vypadalo jako velikost XXXXXXXLLL. Kam se hrabou hopeři…..Tenhle převlek skryl všechno. Kromě studu…..”Na nic se neptám….” utrousil táta. Byla jsem mu pro jednou vděčná.
Nicméne budu muset svému zachránci koupit extra popcorn! 😀 😀 A dokonce mám už u něj jednou použitý kartáček…..Děkuji!!!! *heart*:-*
Zdroj foto:Pixabay.com
