Velké sny a malé gesta: Umění ocenit nenápadné hodnoty
Možná si někdy připadáme příliš malí, takové špendlíkové hlavičky v plachtách Titaniku v porovnání s těmi, co se cítí být kapitány. Naše nenápadnost vedle velkolepých gest pomyslných titánů se jen plouží a zdá být směšná ve spleti sebeodsuzování. Čím větší hlahol a předstíraný smích těch, co si plácají po ramenou, tím větší slza na krajíčku nás. Plevel samolibostí, suverenity a bezostyšného manipulování se rychle šíří a háže ohromné stíny na všechno malé, co ve skutečnosti malé není.
Protože…
Pravá hodnota věcí i lidí je ukryta uvnitř, je tichá, téměř neslyšná. Jen to, co má nízkou cenu, musí křičet, aby přesvědčilo důvěřivé, a pak nasadit sílu, aby pokořilo inteligenci. Moudrý člověk bude vždycky stát stranou i uprosřed davu, protože k čerpání své hodnoty potřebuje klid, jímž podepírá své velké sny, které, i kdyby neuskutečnil, mají větší přesah, než se ve skutečnosti zdá. Člověk, který sní, se postupně stává svým snem, tudíž vyzařuje krásu a magii mezihvězdí, které do prázdných hlav nenachytáš. Moudrý člověk si je toho vědom, a proto zůstává hrdý na to, že nepotřebuje být velký.
Stopy této myšlenky jsou patrné i v přírodě. Včerejší den mě dovedl k ohromnému starému stromu, jehož kmen byl porostlý zářivě zeleným mechem, a asi metr nad zemí s rozdvojoval, takže připomínal objímající se milence. Veliký pohled a veliký pocit… A pak jsem se otočila, o kus dál rostl nevýrazný keř, snad trnka. Hrst hnědavého proutí, níc víc. Jenže v určitém úhlu pohledu jsem zůstala stát jako přimražená. Ke kapkám deště, rozsetých v každé zátočině jeho větví, si našel cestu kotouč slunce, které své paprsky nedokázalo prodrat šedí oblohy, a přesto došlo k průchodu světla do kapek, které se proměnily do podoby tisíců skleněných korálků. Keř schoulený ve své nenápadnosti byl v tu chvíli největším klenotem v dlaních svého okolí. Krása, krása nepopsatelná a v ten moment do nebe sahající.
Takže…
Až si zas budete připadat malí, rozhlédněte se po kráse svých korálků, které jste odhodili ve slepé víře, že bez puncu jsou zbytečné… Nic není zbytečné, pokud to zbytečným sami nenazveme. Poznala jsem mnoho lidí, za něž mluvil jejich smutek, a to jen proto, že neměli to štěstí, že se k nim v průběhu života někdo sklonil, aby je jen tak jemně obejmul a laskavě řekl jejich duši, jak jsou krásní a ve své kráse ohromní… Zvykáme si na to, že lásku k druhým vyjadřujeme zakoupením dárků, ale největším darem je předání pocitu, že tě druzí vidí a že si cení tvých kroků, ať už šly blátem nebo po výsluní.
Zdroj foto:Pixabay.com
