Životní AHA moment: Cesta k vnitřnímu štěstí bez zlepšování
Všímám si toho, jak se my lidé dělíme do dvou základních skupin: v první skupině jsou ti, kteří jsou nespokojení, ale je pro ně pohodlnější nic neměnit, zuby nehty se drží zajetých a mnohdy i nefunkčních vzorců a přístupů. Strach z toho potkat se s neznámým v sobě, strach šlápnout do prázdna a vyzkoušet něco nového takové lidi zmrazí v jednom místě a nedovolí jim žít od srdce pro sebe i pro druhé.
Ve druhé skupině jsou „chroničtí zlepšovači“. Terén, ve kterém se tito lidé pohybují, mám velmi dobře zmapovaný, protože jsem chronický zlepšovačem byla také a není to zas až tak dávno, abych si to nepamatovala. Tihle lidé se snaží realitu svého osobního příběhu transformovat tím způsobem, že neustále něco mění nejdříve venku – snaží se změnit okolí a lidi kolem sebe, v druhé fázi – když pochopí o trochu více – obrátí se dovnitř a mění sebe, svoje zvyky, převzaté a zažité vzorce, dokonce se někdy snaží měnit i svoje cítění. Hledají, co je u nich špatně, co nefunguje a co je třeba napravit, vylepšit, začít znovu.
Já jsem neskutečně šťastná, že už nejsem chronickým zlepšovačem. Ono je to totiž dost únavné a vysilující. Pochopí to každý, kdo si tento způsob vyzkouší. Velice brzy totiž zjistí, že je pořád co zlepšovat, pořád, každou minutou až do konce života. A možná byste se divili, kolik takových zlepšovačů má výdrž takhle se sebou pracovat roky a roky. I já jsem měla tímto směrem docela slušně našlápnuto, ale nevydržela jsem tu zátěž a jsem za to moc ráda.
Můj největší a životní AHA moment byl, když mi došlo, že není co zlepšovat. Když jsem objevila, že mám absolutně všechno, co ke štěstí potřebuju a že to všechno si nesu v sobě a je absolutně nesmyslné cokoliv hledat venku a absolutně nesmyslné cokoliv měnit uvnitř.
To všechno, co ke štěstí potřebuju, vyrůstá z toho, kým jsem a to, kým jsem, vyrůstá z toho, co mě naplňuje, co mi dává smysl, dělá mi to největší radost a tím mi to dává sílu. A nehledejte v tom, prosím, žádné složitosti nebo nějakou hlubokou esoteriku J.
Radost, sílu a smysl mi dávají všechny úplně normální a běžné věci, činnosti a situace, které dělám nebo jimi procházím v souladu se svým vnitřním nastavením a potřebami. V souladu jsem, když vnímám svoje „já chci“ a plním si ho. V souladu sama se sebou jsem, když si uvědomuju, kam mě srdce táhne a jdu s ním, když si uvědomuju, v čem je mi dobře a dopřávám si to. V souladu jsem, když se dostávám do emocí a vím přitom, že MŮŽU ZŮSTAT SAMA SE SEBOU A VÍM JAK ZŮSTAT. Takhle v souladu jsem v tisíci drobných věcech během dne, týdne, měsíce… Celý tento léčivý přístup stojí na jedné jediné otázce: „Co chci?“ a na tom, že slyším svoji odpověď, respektuju si ji a uvedu ji praxí v život.
Je to tak jednoduché, až je to úsměvné… Stačí si dovolit neopravovat se, najít v sobě to, co mě naplňuje, co mi dělá dobře a co mi dává smysl. Najít si to, uvědomit si to a postavit se do středu toho, obklopit se tím a dělat všechno pro to, aby ten prostor naplněný tímto mým vlastním, hlubokým a smysluplným byl širší a širší a širší…
Až když stojím ve středu svého bezpečného prostoru, který je vyplněný tím, co je pro mě dobré, vyživující a podporující, až když jsem ve své síle, teprve tady je bod, kde se začínají dít ty podstatné věci v mém životě i v životě mých blízkých. Ale o tom více v některém z dalších článků…
Eva Svobodová, evavolavka.cz
Zdroj foto:Pixabay.com
