Od ztracených snů k nové síle: Inspirativní příběh o odvaze být sama sebou
Stála jsem na kopci, obklopená všeobjímající krásou stoletých lip. V korunách stromů štěbetali ptáci a listy si v tichém šumění vyprávěly příběhy, které zde, pod klenutými korunami stromů, zanechali ti, co tu byli přede mnou.
Některé příběhy byly staré desítky let, jiné voněly čerstvostí.
Jedny byly šťavnaté a hravé, jiné plné slz a bolesti.
Jedno měly všechny ty příběhy společné. Byly opravdové. Zaznamenané, zde pod lipami, ve své surové čistotě.
Zaposlouchala jsem se do šepotu listů a přivřela oči. Snad proto, abych se stala téměř neviditelnou. Snad proto, abych nerušila ten posvátný okamžik, kdy se mi stromy rozhodly předat část ze své moudrosti.
Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná rozpoznat jednotlivé hlasy a oddělit je od všech ostatních.
Byl to nekonečný mumraj slov, intonace a příběhů.
Po chvíli jsem si uvědomila, že ke mně jeden z těch hlasů promlouvá o poznání silněji. Zaměřila jsem na něj pozornost a náhle všechny ostatní utichly.
Nastalo bezvětří.
Byl to zvláštní a významný okamžik. Sluneční paprsky probleskávaly skrze zelené, srdcové listy lip a já přes zavřená víčka pociťovala jejich sílu. Bála jsem se otevřít oči. Ne snad proto, že by slunce pálilo přespříliš. Bála jsem se toho, že když oči otevřu, nahlédnu hluboko do svého nitra.
Nebyla jsem na takový pohled připravená.
Nechtěla jsem začít psát svůj příběh.
Žila jsem ve své zóně pohodlí. Věděla jsem, co mě čeká zítra i za týden. Měla jsem svou rutinu, svou práci, rodinu, každodenní povinnosti. Nechtěla jsem nic měnit.
Nebo snad ano?
Něco ve mně mi říkalo, že ano. Že už přišel ten správný čas.
Ale na co? Co by se mělo stát? Co by mělo být jinak?
Bála jsem se změny. A bála jsem se moc.
Nechtěla jsem začít žít jinak. Nechtěla jsem začít dělat věci jinak. Bylo to nebezpečné. Bylo to nové a mohlo by to změnit můj dosavadní život.
Co kdybych o něco přišla? Co kdyby můj život už nebyl takový, jaký jsem jej znala doposud? Co by si o mně pomysleli přátelé, známí, kolegové v práci, má rodina?
Mysleli by si snad, že už je to zase tady? Že začínám být stejná jako dřív?
Neukotvená, věčně rozlítaná a hledající? Žena, kterou nelze strčit do škatulky a očekávat od ní normální, standardní průběh života? Žena, která se nespokojí s průměrností? Bojovnice za lepší zítřky? Naivka věřící v dobro?
Otevřela jsem oči a sluneční paprsky mě celou pohltily. Cítila jsem teplo obepínající mé tělo. Lehký letní vánek mi pročesával vlasy.
Byla jsem to zase já!
Podlomily se mi nohy a já se zhroutila do měkké trávy. Oči se mi zaplavily slzami. Bylo jich tolik, že se mi nevešly pod víčka. Draly se ven a já je nedokázala zastavit.
Ale chtěla jsem to vůbec? Chtěla jsem je zastavit a být stejná jako před tím, než jsem vystoupala až sem na kopec pod stoleté lípy?
Kdy se to vlastně stalo, že jsem se tak změnila?
Kdy jsem přestala věřit ve své ideály a převzala myšlenky jiných?
Kdy se ze mě stala ovce, tupě jdoucí s davem?
Snad tehdy, když mi nevyšly mé plány a místo na vysněnou školu jsem odešla na mateřskou?
Nebo to bylo tehdy, když mě nevzali do práce, o kterou jsem tolik stála?
Ne, bylo to mnohem dřív.
Byla jsem příliš malá na to, abych dokázala obhájit své sny.
Chtěla jsem psát. Věřila jsem, že ze mě bude slavná spisovatelka. Že se mé knihy budou vyjímat v knihkupectví, budou vonět novotou, tak jak to dokážou jen nové, prvně otevřené knihy a já vezmu hrdě svoji maminku s babičkou mezi regály v knihkupectví a jako by nic, se zastavím před tou svou, úhledně vystavenou v polici knihkupectví, kam jsem jako malá ráda chodila.
Kdo mi ten sen vzal? Komu jsem dovolila, aby mi ho necitlivě zadupal do země?
Vím, vzpomněla jsem si.
Byla to učitelka češtiny, která mi s pokřiveným úsměvem vrátila moji práci se slovy: „Nedodržela jsi zadání. Tohle známkovat nebudu!“
Věřila jsem, že má práce byla dobrá. Večer, před spaním jsem ji četla mamince. Líbila se jí a moc. Věřila, stejně jako já, že i učitelce se bude líbit. Že dostanu svoji zaslouženou jedničku.
Nedostala jsem nic.
Ale co bylo horší. Ta učitelka svým necitlivým způsobem zabila sen malé dívenky.
Paradox byl v tom, že zadání jsem dodržela. Jen ona, se svým pohledem na svět, měla jasnou představu o tom, co každý z nás má od života chtít a hlavně, o čem má v jejích hodinách psát.
Nenechte si nikým ukrást své sny!
Nedovolte žádné „učitelce“, aby zadupala ošoupaným podpatkem vaše touhy hluboko pod zem.
To, že mají jiní lidé jiné představy o tom, jak byste měli se svým životem naložit, je jen jejich věc. Vy jste tvůrci svých životů. Jen na vás záleží, kam se na své cestě vydáte, kam budete chtít dojít a kam dojdete.
Neotálejte dlouho. Život je příliš krátký. Vydejte se na svou cestu i vy.
Třeba se jednou pod lipami potkáme a zaposloucháme se společně do šumění jejich listů.
Zdroj foto: Pixabay.com
