Měla si mít být oporou v těžkých momentech,
měla si být mou společností i kdyby se ke mně celý svět otočil zády.
Místo toho si se ke mně zády otočila ty.
To ti to není líto?
Ani trošku ti nechybím?
Řekla si nám: Teď musíme držet při sobě.
A přitom si mě vyčlenila.
Nevzpomínám si kdy si mě naposled upřímně pochválila,
nevybavím si kdy si mě naposledy láskyplně objala.
Jsem chyba?
Vážně mami?
Jsem špatná jen proto že pro sebe chci něco jiného,
než chceš ty pro mě?
Mám si vybrat mezi tím jít si za tím co chci nebo matkou?
To není fér.
A ty to dobře víš.
Nechala si mě na holičkách když jsem nejvíc potřebovala lásku.
Probrečela jsem stovky nocí, mezitím co ty sis spala.
Ubližovala jsem si a ty si mě neposlouchala.
Proč mami?
Zastoupila tě a tobě to vůbec nevadí?
Já jsem tvoje dítě mami…
A chtěla jsem tvojí lásku.
A tys ji pro mě nenašla.
Je to mnou?
Možná že bytosti které nejsou hodny ani mateřské lásky,
nejsou hodny žádné lásky.
Co opravňuje matku zavrhnout své dítě?
Nebo je to v dítěti?
Pořád mi chybí tvoje láska.
Ale už je pozdě.
Už se to nezmění a já už bych to ani zapomenout nedokázala.
Ale to tebe nezajímá.
Nikdy se to nedozvíš,
ale tvojí lásku jsem postrádala nejvíc.
