97
Znáte ten pocit, kdy je ve Vašem životě všechno nějak jinak než jste kdy chtěli? Mě ten pocit doprovázel docela dlouho. Já teda pořád myslim, že je to není jen tak, že je to přece jen nějaký Vesmírný záměr, kterému teda ještě úplně nerozumím. Člověk by se mohl uklidňovat třeba tím, že to, že nemá co chce není proto, že by si to snad nezasloužil, ale proto, že si zaslouží ještě něco víc. Nebo třeba tím, že když nechce, co nemůže, tak může všecko, co chce. Ale někdy to “nechtít” dá práci. A tenhle rok, teda… to byl zlom.
Všechno, co se stalo, jako by ze mě vytvarovalo úplně jiného člověka, než kterým jsem byla na začátku roku. Ne z podstaty jiného, ale přece jen se věci posunuly netušenými směry. Za prvé jsem si musela konečně přiznat, že přehlížet svojí intuici (i názory nejbližších) se rozhodně nevyplácí, a že můj idealismus, co se týče vztahů s jinými lidmi není absolutně na místě. Že nejsem zodpovědná za rozhodnutí jiných a neměla by mě tedy nějak trápit nebo zatěžovat. Že ač jsem si vždycky myslela, že odpouštět je velmi osvobozující (hlavně pro toho, kdo odpouští) existují věci, které odpustit neumím. Že se už dál nechci obklopovat lidmi, kteří mě stresují, připravují o klid, nemají rádi nebo nezajímají, protože život je příliš krátký, abychom si ho takovými setkáváními kazili. Že je hloupost lpět na věcech, které kdysi měly význam, ale dneska si je schovávám jen z nostalgie. Že společnost kolem slevila z různých hodnot, a že si myslím, že je to špatně, protože potom se posouvají hranice toho, co si necháváme od ostatních líbit (zůstáváme s lidmi, kteří se k nám chovají špatně, nezáleží jim na nás, urážejí nás – a ještě se je snažíme omlouvat). Že vztahy tu nejsou od toho, aby nás učinily šťasnými (a že teda v žadným případě nenechávejte svoje štěstí v rukách ostatních – they will drop it. They´ll drop it everytime). Že pokud neexistuje důvod zůstat, je to dostatečný důvod odejít. Že ne všechny pozitivní změny musí ze začátku vypadat jako pozitivní. A taky, že mezi tím, co se vyřkne a nemyslí tak, a myslí a nevyřkne se ztratí hrozně moc lásky. Že jsme vždycky zodpovědní za to, jak se chováme bez ohledu na to, co zrovna cítíme (a jasně bychom pak teda měli počítat s následky). Že to jsou činy, kterými člověk manifestuje co je zač. A že nejvíc ze všeho záleží na tom, jak to se sebou máme srovnané my sami.
Všechna tahle zjištění nejsou žádnými objevy století, když to po sobě čtu, připadají mi jako ta nejjasnější a nejzákladnější na světě (jako bych je měla dávno znát a umět použít, jako třeba malou násobilku nebo vyjmenovaná slova). Jen je někdy těžké si na ně vzpomenout. Kolem nás je pořád spousta věcí, co nás stresujou, někam ženou, snažíme se často vyhovět ostatním, dostát očekáváním, přizpůsobit se, zalíbit se, stihnout, zvládnout, zajistit, dokončit, nepadat, nevzdávat, neutíkat, vydržet, dosáhnout… a přitom často zapomínáme na důležité věci a na to, co chceme vlastně doopravdy my sami, pro sebe. Rok 2017 je myslim, rokem Kohouta, podle číského horoskopu, ne? Někde jsem si o něm ze začátku četla, že bude plný hašteření a různých soubojů, leckdy i na vlastních smetištích. Asi jako ve většině případů platí, že čím větší smetiště tím divočejší to bude, že jo? Tak to se naplnilo. Můj život byl dosud smetiště. Nestarala jsem se o něj, spoléhala, že se to vždycky nějak udělá, nedbala žádných znamení, intuice, plánů (protože ty vyžadujou vůli a hlavně úsilí). Můj 2017 nebyl nejlbější. Byl to jen rok, kdy jsem si konečně uvědomila, jak blbá jsem já sama. A za tohle poznání vděčím Anně. Jestli se dá láska zhmotnit, leží teď v postýlce vedle mě. A učí mě o životě za těch pár měsíců všechno, co jsem provyrušovala, a pročetla pod lavicí. A já se nemůžu dočkat dalších lekcí.
I pro Vás si přeju v roce 2018 otevřené oči, neroztříštěnou pozornost, lásku a odhodlání žít své sny. Stačí jen vědomí toho, že věci se nedějí nám, prostě se dějí.
 

 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account