JAK JSEM BYLA NA MIKULÁŠE VELKÁ A ROZUMNÁ HOLČIČKA
Bylo, nebylo, milé děti, ve vašem oblíbeném pravěku, někde kolem roku 1978, kdy se ještě za Mikuláše, Čerta a Anděla převlékali dinosauři. My jsme tehdy nic jiného neznali, takže jsme se celý rok těšili na 5.12., kdy jsme ze socialistických červených punčoch(áčů) vytáhli – po celý širý rok nevídané – mandarinku, pomeranč, banán, oříšky…samozřejmě i brambory a uhlí, protože dřív se moc nechválilo, ale spíš preventivně hrozilo “potenciálně zlobivým dětem”, aby si o sobě moc nemyslely a nebyly pak v dospělosti nebezpečné systému. Ale o tom dneska řeč nebude 😉
Vždycky jsem toužila najít v “mikulášské punčoše” také nějakou malou hračku. Vždyť jsem byla, podle svých představ, po celý rok HODNÁ! Jenže tehdy byly hračky “vzácné” a dostávaly se maximálně na narozeniny a na vánoce, jmeniny byly spíš o nějaké drobné sladkosti a mikuláš se nesl ve znamení “podpultového ovoce a ořechů”.
Ale v roce, o kterém vám vyprávím, jsem nečekaně vytáhla z punčochy malou čokoládovou KOČIČKU!!! (odhaduji, že dneska byste mi museli dát tři jachty, abych měla SROVNATELNOU radost 😀 – to jen pro představu, co pro mě taková věc tehdy znamenala).
Ještě musím doplnit, že “za nás” obvykle o mikulášském večeru se nadílka “z ničeho nic” ocitla za oknem nebo na balkoně, aniž jsme vyloženě přišli do styku s nebeskými a pekelnými bytostmi, vystaveni povinnosti recitovat jim básničku nebo zpívat písničku. Jak bylo za socíku všeho málo, tak kdo neměl ochotné a šikovné sousedy či příbuzné, kteří si dokázali vyrobit masky, tak neměl příliš šanci si hvězdnou trojici k sobě nějak pozvat.
JENŽE “co čert nechtěl”, tedy vlastně chtěl 😉 , o tom večeru zrovna kolem našich dveří jedna taková krásně “realistická” skupinka procházela a rodiče zavětřili šanci (v té době byly mé sestře asi 2 nebo 3 roky)… Bylo třeba konat rychle… Maminka odpoutala naši pozornost, tatínek se vrhl na chodbu a zřejmě tam odříkal všechny básničky, které si pamatoval ze školy, protože trojice svolila, že za chvíli zazvoní a “všechno bude jako doopravdy”.
A skutečně. Malá sestřička srdnatě odříkala básničku a TU…nastal BOD ZLOMU.
Mikuláš hodlal hodné děťátko ODMĚNIT. Jenže, jak už jsme si řekli, za socíku bylo všeho málo, nadílka už byla zpoza okna rozdaná, a tak jediné, po čem šlo bleskurychle sáhnout a vložit to (pro sestru nepozorovaně) Mikulášovi do tlapy, byla – ano, správně – MOJE!!!!!!! kočička…
Ach běda, se ve mně zastavilo a krve by se ve mně nedořezal. Upřela jsem na tatínka zoufalé oči plné otazníků.
“Vždyť ty už jsi velká a rozumná holčička a na čerta a Mikuláše už stejně nevěříš!” uklidňoval mě tatínek. No jo, no. Spolkla jsem slzy. Byla jsem “ta starší a chápající” celé dětství… Sestra si celý Advent nadšeně hrála se dvěma čokoládovými kočičkami = svojí a mojí – a já neměla nic. I byť jen půjčit mi je odmítala.
OVŠEM – jaké poučení z toho PLYNE?
NEBUĎTE HODNÉ HOLČIČKY A CHLAPEČKOVÉ! Nijak se vám to nevrátí 😉 Dneska bych se zachovala JINAK! Bránila bych kočičku vlastním tělem i za cenu prozrazení tajemství! I tak, že bych se válela po podlaze a vřískala, abych tím ukázala, že ANI TROCHU NEMÍNÍM být hodná – A BLBÁ.
Píšu o tom proto, že mnozí z vás mi při konzultacích stále ještě pokládají otázky typu “Jak mám dosáhnout toho, aby si mě vážili, počítali se mnou a měli mě rádi?”. No, musíte mít nejdřív rádi SAMI SEBE. A naučit se to můžete třeba tady: https://www.jolanafiserova.cz/osvobodte-lva/dejte-si-like/
A pokud jste nedostali dneska nic k mikulášovi, stáhněte si ZDARMA e-book https://www.jolanafiserova.cz/lvi-obsah/e-booky/strach-mit-se-rad/ (nezůstaňte ovšem jen u přečtení, protože to nedostanete nic ani příští rok 😉 ).
PS: Kdo dočetl až sem a zdá se mu příběh inspirativní i pro ostatní, nechť sdílí dál 🙂 děkuji.
Jolana Fišerová
